M.E.L.A.N.I.E

Zanechané následky

Otevřela jsem oči a našla se ležet na tom samém místě, jako posledně - v Peterovo náruči. Posadila jsem se, natočila se k němu čelem a zadívala se mu do tváře, která už se ke mně skláněla a než jsem se mohla ujistit, že to nebyl jen sen, Peter naše rty spojil ve vášnivém, ale zároveň něžném polibku. Usmála jsem se do polibku a obě dlaně mu položila na tváře, zatímco jednou rukou mě chytala za čelist, a tu druhou mi pevně ovinul kolem pasu. Když nám došel kyslík, odtáhli jsme se od sebe a Peter mi rty přejel po čele.

„Nerad vás ruším, hrdličky, ale už na nás pět let čekají."

Peter mě k sobě přitáhl a ostražitě se kolem sebe začal rozhlížet, než se naše oči zarazily na známe postavě s ještě známějším červeným pláštěm. Doktor Strange povytáhl obočí a jeho výraz se zdál být otrávený, ale koutky úst mu nepatrně zaškubaly. Podívala jsem se kolem sebe a ať jsem se rozhlížela, jak chtěla, nikde jsem tátovu postavu nemohla nález. Viděla jsem Quilla, Mantis a i Draxe, ale po tátovi nebyla ani památka. „Už na tebe čeká." Zopakoval Strange a svými kouzly, před námi vytvořil velký portál s oranžově světélkujícími okraji. Peter se postavil, a vzal mě sebou, s rukou ochranářsky na mém kříži. Podívali jsme se na sebe a bez dalšího prodlužování se rozběhli tím velkým kruhem přenášejícím nás zpět domů na naši planetu. Zastavili jsme se a dívali se před sebe na Thanosovo mnoho početnou armádu, stojící na druhé straně údolí. Netrvalo dlouho a než jsem se nadála, Steve dal pokyn a všichni jsme se rozběhli porazit našeho společného nepřítele s jeho vojsky a loďmi. Létala jsem vzduchem ve svém kovovém obleku a střílela jednoho mimozemského válečníka za druhým. Přišlo mi to, jako jeden velký koloběh, než se jednomu z nich mou vznášející a nepřátele odstřelující maličkost podařilo strhnout k zemi. Zasténala jsem a rychle se vzchopila, natahujíc před sebe ruku a rozevírajíc dlaň s nabitím blasterem, když se mi najednou rozplynul před očima. Deaktivovala jsem masku a rozhlédla se kolem sebe; Thanosova armáda se začala vytrácet a měnit v popel. Vyhráli jsme. Zvedla jsem se a měla pocit, že jsem se konečně mohla zhluboka nadechnout. Musela jsem najít tátu. Musela jsem mu povědět, že jsem ho měla ráda. Posledně jsem mu to nestihla říct, než... chtěla jsem, aby věděl, že jsem byla zpátky; že jsem se vrátila.

Když jsem zahlédla Rhodesovo oblek, věděla jsem, že táta od něho nikdy nebyl moc daleko. Vzlétla jsem a rozletěla se k němu. Měla jsem toho tolik, co jsem tátovi chtěla povědět. S kovovým zařinčením jsem přistála dvě stopy od postavy svého strýce schované v jeho vlastním kovovém obleku War Machina. „Ahoj, Rhodey," začala jsem a pomalu se k němu rozešla, „neviděl si tá-" jakmile se ke mně otočil čelem, zahlédla jsem něco, co mi vytrhlo srdce z hrudi. Zachvělo se mi tělo. Do oči se mi nahrnuly slzy a i přes Jamesovo zoufalý hlas volající mé jméno, jsem se rozběhla k jeho nehybně sedící formě na zemi a padla před ním na kolena. Natáhla jsem před sebe ruce a nevěděla, co dělat; jak jsem mu mohla pomoci.

„Tati?"

Neodpovídal, ani nijak nereagoval. Jen tam tak seděl a opíral se o kus trosky, co zbylo z našeho bývalého domova. Jeho tmavě hnědé oči byly zasklené, bez života. A jeho práva část tváře a krku byla ošklivě popálená a zakrvácená. Když jsem pohledem sjela až k jeho ruce, dech se mi zadrhl v plicích. Zvedla jsem ruku a položila mu ji na hruď, zatímco druhou na jeho nepopálenou část obličeje. „Slyšíš mě?" Zašeptala jsem a očima tikala po jeho tváři.
Opět se mi nedostalo žádné odpovědi. Přišla jsem pozdě. Zavzlykala jsem, hlavu mu opřela o tvrdou a studenou hruď obleku a brečela tak usilovně, až se mi třásla ramena. „Prosím," zajíkla jsem se, „neopouštěj mě, tati. Mám tě ráda." Hlas se mi ke konci zlomil. Po tvářích se mi nekontrolovatelně kutálely horké a velké slzy a tvář jsem měla zkřivenou do bolestné grimasy plné žalu a trápení. Vzhlédla jsem a znovu se mu zadívala do tváře, ze které se mezitím vytratila veškerá barva a stejně tak i teplo.