M.E.L.A.N.I.E

A je to venku

„Proč si mu neřekla pravdu?" Zeptal se mě Peter. Nechala jsem úkoly z matiky být a veškerou svou pozornost věnovala jemu. „Komu? Nedovi?" Povytáhla jsem obočí a sešit z učebnicí si vložila do batohu. Přikývl. Uchechtla jsem se a zakroutila hlavou. „Dobře víš proč."

„Ale no tak!" Vyhrkl a vyhodil přitom ruce, propiska mu skoro vyletěla z ruky, jak moc to celé bral vážně. „Nemusíš být pořád tak skromná. Taky by ses měla občas vytahovat a chlubit. Hlavně tím, kdy řekneš, že ten náramek můžeš sundat jenom s jeho otiskem prstu a tys tohle zvládla bez jeho přítomnosti." Usmála jsem se a se zasněným výrazem se mu zadívala do tváře. „Nejsem jako táta a pokud se budu chtít někdy něčím vytahovat a chlubit, tak to budeš ty a já. Stačí?" Vykulil oči a překvapeně se na mě podíval. „P-počkej. Řeklas ty a já. My? Jako námi?" Zasmála jsem se, otočila se k němu čelem a chytila ho za zarudlé tváře. „Ano, řekla. Mám ti to zopakovat nebo radši vyhláskovat?" Zeptala jsem se se smíchem a tím největším úsměvem na tváři, který jsem mohla vytvořit. „I když bych to slyšel znovu a velice rád, nemusíš, protože tuhle chvíli si budu pamatovat hodně dlouho a nikdy na ni nechci zapomenout." Ujistil mě a chytil mě za zápěstí. Usmála jsem se, zamilovaně si prohlédla celý jeho obličej. Byla jsem odhodlaná se k němu naklonit a políbit ho na tvář, ale zapípání mého telefonu to překazilo. Svraštila jsem obočí, sundala mu ruce z tváří, a podívala se na svítící displej telefonu.

„Co se děje?"

Byla to FRIDAY. Informovala mně o tátově aktuální poloze a dějícího se přepadení nedaleko školy. Zvedla jsem hlavu a chvíli se rozmýšlela, než nakonec povzdechla. Vzhlédla jsem od telefonu a podívala se na Petera, jeho oči byly jako dva velké otazníky. „Pokud máš zájem, kousek od školy je přepadení?" Ani jsem to pořádně nedořekla, už se zvedal a natahoval ke mně ruku. „Tak na co čekáme? Honem, než nám utečou!" Tiše jsem se uchechtla, chytila ho za nataženou ruku a bez problémů mě vytáhl na nohy. „Tak jdeme." Potvrdila jsem, a společně se rozběhli ven ze školního areálu, rozepínající si mikinu, pod kterou jsme měli schované obleky. Spiderman a Nightingale. Parťáci v akci.

-------------------------------

Celá šťastná a vysmátá jsem procházela kolem obývací místnosti, když v tom jsem se zastavila, moje pozitivní nálada byla tatam a nahradily ji obavy a nervozita. Zamračila jsem se a pomalu se rozešla k pohovce, na které seděl táta se zbytek týmu; jednalo se jen o Natashu a Rhodeyho. Táta měl složenou hlavu v rukou, Natashe na rtech pohrával její nepatrný úšklebek, ale její oči byly přísně a James, tátův parťák, se na mě dívali, jako kdybych provedla něco strašného; jeho výraz byl zklamaný a nespokojeně přitom kroutil hlavou – oprava, Rhodes sám byl živou formou rozmrzelosti, pokud se jednalo, o někoho s příjmením Stark, způsobující potíže. Na sucho jsem polkla a očima se zastavila na tátovo skleslé a ohnuté postavě. Neměla jsem z toho dobrý pocit.

„T-tati? Je všechno v pořádku?" Zeptala jsem se, opatrnost v hlase a byla připravená k němu natáhnout ruku, ale trhl sebou. Vykulila jsem zaskočeně oči a s ublíženým výrazem se odtáhla. „Ne, není, Melanie!" Zakřičel a odtáhl si ruce od obličeje. „Řekni mi, co jsem ti kdy udělal? Proč mi to děláš? Celej život se tě snažím chránit před vším tím zlým- těmi padouchy a mimozemšťany tam seshora a místo toho, abys zůstala při zemi a vyhýbala se tomu," na okamžik se odmlčel, aby se mohl nadechnout a mým směrem vrhl rozzlobený pohled, „děláš pravý opak!" Tlačil si rukou na hrudník a zalesklo se mu v očích. Jeho drsná slova mě zasáhla a vyvedla z rovnováhy. Do očí se mi nahrnuly slzy a na prsou pocítila tíhu, jako kdyby mi na hrudi stál slon. Cítila jsem se najednou uvězněna, pod těmi jejich odsuzujícími a zklamanými pohledy.