M.E.L.A.N.I.E

Mysterio, moc mě těší

Tušila jsem, že to byl špatný nápad jít s nimi, ale co jsem měla dělat? Nemohla jsem v tom nechat Petera samotného. Tentokrát už ne. To si nezasloužil; ne potom, co jsem se ho přes půl roku rozhodla ignorovat. Bylo toho na něho moc. Potřeboval pomoc, i když si to nechtěl přiznat. Sám na to nemohl stačit. „Mládeži, tohle je pan Beck. Pochází z naší planety jen z jiné alternativní reality." Představil nám toho záhadného létajícího muže s akvárkem na hlavě a rudou kápí. Beck se k nám otočil čelem a s přivítaným úsměvem na tváři se na nás podíval. Přísahal bych, že už jsem tu tvář někde viděla. Někoho mi připomínal. Přišel mi povědomý. Slyšela jsem, jak se mi v hlavě spustila malá kontrolka, která začala varovně blikat. Ale prozatím jsem se ji rozhodla ignorovat.

„Rád tě zase vidím, chlapče." Usmál se na Petera a podal si s ním ruku. „To bylo něco, jak si udržel tu zvonici." Poplácal ho po zádech a Peter se nervózně uchechtl a přikývl. „Pane Becku, tohle je Melanie." Beck zrak z mého přítele přesunul na mě a přísahala bych, že se mu v očích něco zablýsklo, cosi temného. Jako kdyby mě znal. „Rád tě poznávám." S úsměvem ke mně natáhl ruku. To červené blikající světlo v mé hlavě začínalo přidávat na intenzitě a přidávalo se k němu i varovné zvonění. Instinkt mi říkal, abych Petera čapla za ruku a vzali nohy na ramena, ale rozum mě donutil zůstat stát na místě a počkat, až vyjde na světlo. Zadívala jsem se mu do jeho blankytně modrých očí a na chvíli zaváhala. Opravdu bych přísahala, že už jsem tu tvář někde viděla, ale kde a kdy, to už jsem určit nedokázala. Přinutila jsem se rty zvednout do stejně přívětivého úsměvu a podala si s ním ruku. Jak mi táta radíval, přátele si drž u těla, ale nepřátele ještě blíž. „Věřte mi, to já vás ráda poznávám." Sledovala jsem jeho každý pohyb, mrknutí, škubnutí svalu i řeč těla a doufala, že se prozradí. Stačilo jen malinkaté zaklopýtnutí, abych se ujistila, že jsem se nemýlila. Něco mi na tom chlapovi nesedělo. Neměla jsem z jeho náhlé přítomnosti dobrý pocit.

„Pane Mysterio-"

„Prosím, říkej mi Becku." Skočil mi do řeči s přátelským výrazem a něžným tónem. Přikývla jsem a falešně se usmála. Něco s ním nebylo v pořádku. Cítila jsem to. Cítila jsem v kostech, že se něco stane. Celou dobu, co nám vysvětloval, co nás čekalo a co ta věc byla zač, dívala jsem se jenom na něj. A navíc, Elemantálové? Možná jsem byla paranoidní, ale něco mi na něm prostě nesedělo. Ten hlásek v hlavě mě varoval, abych si dávala pozor. Beck byl až moc přesvědčivý a milý a to nikdy nevěštilo nic dobrého. Prostě se mi nelíbil a ani ty jeho historky.

„Slečno Starková, nenudíme vás?" Zeptal se mě Fury, čímž mě probudil z mého transu. Párkrát jsem zamrkala, upřený zrak před sebou přesunula na mrzutě se tvářícího Nicka Furyho a tvář vytvarovala do omluvy. Všichni kolem stolu s holografickými monitory se dívali na mou maličkost. Veškerá pozornost byla najednou jenom na mě. A když jsem myslela oči všech, tak všech. Skvělý. „N-ne. Jistě, že ne. Omlouvám se, jen- Promiňte. Pokračujte." Omluvně jsem se na ně usmála a pohled přesunula zpět na projekci před sebou. Věděla jsem, že mě sledoval. Cítila jsem na sobě jeho pohled. Vůbec mi to nepřišlo děsivé. Můj instinkt mi před tím radil dobře. Ať už ten pan Beck, Mysterio - nebo jak se vůbec jmenoval nebo si říkal – byl cokoli zač, jako dobrák mi zrovna nepřipadal. Tušila jsem, že pod vší tou maskou klaďase se skrývalo něco temného, něco velice zlého a bála jsem, co se bude dít, až se to rozhodne vyplout na povrch. Když si Mysterio myslel, že jsem neviděla, jak mě sledoval, všimla jsem si toho temného a ostrého pohledu. Usmíval se jako šílenec, koutky úst měl roztažené od ucha k uchu, jako hrací žolík; jako lišák, co se díval na svou další zaječí oběť. Kdybych někomu z nich pověděla o svých pochybách, jenom by si mysleli, že jsem byla paranoidní. Ale jak se mi mohli divit? Po tom všem, co se stalo, kdo mohl zůstat normální? Měla jsem právo být nedůvěřivá a opatrná, bez ohledu na to o koho nebo o co se jednalo.