M.E.L.A.N.I.E

Taky tě ráda vidím

„Říkám ti Nede, že mám pocit, že už jsem ji někde viděl." Řekl jsem a stále tu holku a ty zbraně nemohl dostat z hlavy. „Ten hlas mi byl taky povědomej."

„Počkej, popiš mi ji znovu." Poprosil mě Ned. Nechápavě jsem se na svého kamaráda podíval a přikývl. „Měla na sobě černej oblek podobný tomu, co má Black Widow, masku přes pusu a krátký černé vlasy. Ale ty vlasy vypadaly na paruku, ale ty oči-  ty oči by byly jediný, díky čemu bych ji možná dokázal poznat." Ned kýval hlavou a hledal něco na telefonu, když jsme procházeli kolem skříněk.

„Kámo!" Vyhrkl po chvíli, zastavil se v pohybu a rukou mě praštil do zad. „Co?" Zeptal jsem se, povytáhl obočí a otočil se k němu. Kvůli čemu byl najednou tak nedšenej? „Vole, ta holka co tam byla včera s tebou- to je Nightingale!" Zakřičel a zašeptal najednou, jeho hlas zněl nadšeně. Stále jsem nechápal, na co narážel nebo a o čem to mluvil. Ned se na mě nevěřícně podíval a zakroutil hlavou. „Můžeš mi říct, co děláš? Není to tak dávno, kdy byla všude po netu. Dokonce párkrát troufla i tebe."

„Nightingale?" Zopakoval jsem.

„Jo, dívej." Kývl a do rukou mi vrazil svůj telefon. Zrak z jeho tváře jsem sklopil k obrazovce jeho telefonu a na displeji mu hrálo video. Byla tam ta stejná dívka, z předešlého večera a prala se s jedním lupičem, co měl masku na obličeji a v ruce zbraň. „To není tak dávno. Bylo to na jedný benzínce nedaleko odsud. Zachránila majitele a pár lidí, co tam byli s ním tu noc." Vysvělil Ned. Kýval jsem hlavou a se zaujetím sledoval, jak mu Nightingale, vykopla zbraň a poté toho zloděje pouhým jedním pohybem srazila k zemi. Svraštil jsem obočí a kousl se do tváře. Ten pohyb jsem už někde viděl. A nepatřil nikomu jinému, než Black Widow. Ten stejný pohyb jsem viděl na letišti v tom Německu. Zajímavé.

„Co je Petere? Proč se tak mračíš?" Zeptal se mě Ned, když si všiml mého výrazu. Zatřásl jsem hlavou a vrátil mu telefon. „Nic, jen to že většina jejích pohybů a chmatů se hodně podobá Black Widow."

„Co tím chceš říct?" Najednou zněl trochu naštvaně a obraně, což mě trochu zaskočilo. Otevřela jsem pusu a párkrát zamrkal, než pokrčil rameny. „Nic tím nechci říct, jen to, žeee..."

„Žee jí kopíruje. Jasně chápu." Mávl rukou a znovu se rozešel po chodbě. Proč se choval, jako kdybych podíval o něm samotným? Vždyť ji ani neznal. Já ji neznal!

„Ne, Nede." Začal jsem a rozešel se za ním. „Počkej. To jsem vůbec říct nechtěl."

„Ne? Tak co si teda chtěl říct?" Zastavil se a na patě se ke mně otočil čelem.

„Chtěl jsem-"

„Nechť se Peter Parker dostaví do ředitelny. Opakuji, Peter Parker do ředitelny." Chodbami se ozval ředitelův hlas. Ztuhl jsem v pohybu a překvapeně se na sebe s Nedem podívali. „Ty si něco provedl?" Ned nadzvedl obočí, zamítavě jsem zatřásl hlavou. „Ne, co bych asi tak dělal?"

„Myslíš, že to ví?" Zeptal se.

„Ne, Nede. Nemyslím si, že to ví, a když mě omluvíš... Musím jít. Drž mi palce."

„Jasně, kámo!" Zvolal na mě a zvedl palce do vzduchu.

Uchechtl jsem se, řekl jsem, drž mi palce, otočil jsem se a rozešel se směrem do ředitelny. Jakmile jsem se blížil ke dveřím, veškerá legrace přestala a zhluboka jsem se nadechl. Co po mně asi tak pan Morita mohl chtít?

„Pane řediteli, chtěl jste-" zarazil jsem se v pohybu a vytřeštil oči. „Jen pojďte dál, pane Parkere." Usmál se a rukou mě pobízel dovnitř své kanceláře. Zavřel jsem za sebou opatrně dveře a stále se na ni díval. Co tu dělala? „Dnes se k nám přidala slečna Tina Slaková, tak jsem doufal, že bys ji tady provedl a pomohl jí?" Pan Morita se na mě s nadzvednutým obočím podíval, čekající na moji odpověď. Párkrát jsem zamrkal a přikývl. „J-jistě, pane řediteli. Žádnej problém." Nervózně jsem se usmál a podíval se na Tinu. „Moc děkuji, pane Morito." Usmála se děkovně Melanie, teda Tina a zvedla se ze židle. Ředitel ji úsměv opětoval a podal si s ní ruku. „Doufám, že se vám zde bude líbit a kdybyste cokoliv potřebovala, můžete kdykoliv přijít, rád pomůžu." Nabídl ji pan Morita, rty měl stále zvednuté do přívětivého úsměvu. Takhle milého jsem ho neviděl ještě na nikoho z ostatních studentů.

„Mockrát děkuju. Budu si to pamatovat." Přikývla a se širokým úsměvem na tváři se přede mnou zastavila. „Ahoj." Kývl jsem na pozdrav a opětoval ji úsměv, který musel vypadat velice křečovitě. Byl jsem tak nervózní, že jsem si myslel, že jsem potil kulky.

„Měli bychom si pospíšit, za chvíli zvoní na hodinu." Řekl jsem s hraným úsměvem na tváři, dokud jsme stále stáli v ředitelově kanceláři a čekal, až Melanie vyjde ven, abych za ní mohl zavřít dveře. Jakmile se za námi se cvaknutím zavřely a nikdo nás nemohl slyšet a ani vidět, chytil jsem ji za ruku a rychlým krokem se rozešel ke schodům a zastavil se. Melanie se na mě celou dobu nechápavě dívala.

„Ahoj nebo rád tě vidím, by nebylo špatný-"

„Co tu děláš?!" Vyhrkl jsem a s vykulenýma očima se na ni podíval. Melanie se zamračila a povytáhla obočí. Kousla se do rtu a rozhlédla se kolem, ujišťující, že nás nikdo nesledoval a nemohl slyšet. „Táta ti to neřekl?" Naklonila se ke mně a zvedla ruku. Svraštil jsem obočí a zamyslel se. „Co mi měl pan Stark říct?"

„To, že jsem tvá nová "mise"? Nic?" Zakroutil jsem hlavou. „Ne, o ničem takovým jsem- počkej!" Zarazil jsem se a z kapsy od mikiny rychle vytáhl mobil, který byl od včerejšího večera vypnutý. Když jsem ho zapnul, na displeji se objevilo několik zmeškaných hovorů a nepřečtených zpráv od pana Starka a Happyho. „Sakra!" Vykulil jsem oči. Melanie se uchechtla a zatřásla hlavou. „Podívej, nic se neděje. Hlavní je, že to teď víš." Ujistila mě a upravila si vlasy. Vzhlédl jsem a telefon vrátil zpět do kapsy od mikiny. Melanie jsem zahlédl jenom párkrát a z toho si s ní popovídal ještě méně. Jo, dvakrát se mi povedlo, že jsme prohodili pár slov, a i jen z těch našich krátkých konverzací jsem mohl říci, že byla velice krásná, inteligentní, milá, dobrosrdečná, a když chtěla, i sarkastická – ale to muselo být geneticky dané, vzhledem k tomu, že byla dcerou Tonyho Starka. Zmínil jsem už, že byla velice krásná? Jak jsem se na ni teď tak díval, jak byla oblečená jen v obyčejném šedém svetru, který byl o dvě velikosti větší, ve světle modrých úzkých džínách s dvěma dírami na kolenou a bílých converse keckách, a kaštanové vlasy měla volně rozpuštěné a přehozené přes ramena a nos ji zdobily jednoduché černé kulaté brýle, uvědomil jsem si, že "moje mise" možná nakonec nebude dávat pozor na ni, ale na sebe, abych se do ní nechtěně nezamiloval. Za to by mi pan Stark pěkně vynadal. Vzchopil jsem se, probudil se ze svého snění a narovnal se. Na tohle teď nemáš čas, Parkere.

„Jak si ho vůbec překecala, aby tě pustil do školy, natož ven?" Zeptal jsem se se zvědavostí v hlase a povytáhl obočí. „Já ne, ale Pepper." Odpověděla a pokrčila ramenem. Kývl jsem hlavou a bylo mi jasné, že jsem víc vědět nepotřeboval. „Chápu. Domyslel jsem si to." Uchechtl jsem se, a když se ke mně přidala a opět jsem zaslechl její smích, přísahal bych, že mi srdce poposkočilo v hrudi. Vážně bych se měl víc soustředit a neměl se nechat rozptylovat zvučným smíchem a přirozenou krásou nějaké dívky; ne jen tak ledajaké, ale dívky, která byla dcerou samotného Iron Mana.

„Tak kdo tady ví o tvým tajemství?" Zeptala se a tím mě vrátila zpět do reality. Odkašlal jsem si a nadzvedl obočí. „Jen Ned a teď ty, Tino." Řekl jsem dobíravě a nad jejím jménem udělal prsty uvozovky. Otráveně se na mě podívala, než protočila oči. „Neměla jsem na výběr, buď falešná identita anebo nic. Nemohla jsem to odmítnout."

„Je fajn, že tu bude další člověk, se kterým se dá pokecat." Řekl jsem s úsměvem. „Jo, to máš pravdu. Snad ty a Ned budete stačit." Řekla provokativně, hlavu natočila na stranu a rty zvedla do samolibého úšklebku.

Hlavně se soustřeď, Petere.

„Jestli takhle budeš pokračovat, nevím, kdo ti pomůže." Varoval jsem ji.

„Dobře, dobře. Končím. Promiň." Zvedla ruce do vzduchu, zakroutila hlavou a s omluvou v očích se zadívala do těch mých. Proč bylo tak těžké se vedle ní soustředit?

„Tak, kdeže mám první hodinu?" Prolomila to trapné ticho, které mezi námi nastalo. Párkrát jsem zamrkal a zrak z její přirozeně nádherné tváře, bez make-upu přesunul na ten kus papíru, který držela v ruce a na kterém měla vytištěný rozvrh. V hlavě jsem si zatancoval radostný tanec a kousl se do tváře, abych své emoce udržel na uzdě. „Vypadá to, že se mnou."