M.E.L.A.N.I.E

Rytíř ve spandexu

Stáli jsme v ruku v ruce za letištním turniketem v New Jersey, kontrolu jsme už měli za sebou a čekali, až se k nám přidají Ned s Betty. Happy sehnal soukromý vrtulník pro náš návrat, a i přes jeho protesty, jsem se chtěla vrátit se svou třídou, jako každá normální sedmnáctiletá dívka z jejího školního výletu, která chce být se svým přítelem – teď již snoubencem – o samotě. Pár hodin v letadle jsem dokázala vydržet, pomlácená či zdravá. Stálo to za tu oběť. Peter spolu s Nedem a MJ – pana Harringtona jsem nepočítala, ten to měl v popisu práce; dokonce i s Flashem na mě po celou dobu letu dohlíželi a dávali pozor. Cestou domů jsem si tak nějak uvědomila, že náš školní výlet se změnil v další životní lekci a donutil nás zas o něco dříve dospět a některé z nás i spojit dohromady.

Peter se ke mně sklonil a na rty mi vlepil rychlý polibek, než se ke mně odtáhl. Usmála jsem se, rychle zvedla zdravou ruku a chytila ho za tvář, aby ode mě ještě neutíkal. Přišla jsem si jako kdybychom byli novomanželé podle našeho chování a vystupování. Dej tomu ještě pár let, říkala jsem si. Když se před námi zastavil Ned s Betty, oba jsme se k nim s úsměvy na rtech otočili čelem a věnovali jim veškerou naši pozornost. Byla jsem za Neda tak šťastná. Konečně si k sobě našel svůj protikus.

„Takže bychom konečně mohli zajít na to dvojité rande?" Navrhl Peter a ovinul mi ruku kolem pasu. Povytáhla jsem obočí a očima tikala mezi naším kamarádem a jeho přítelkyní. Ned o tom básnil celý výlet a teď, když konečně bylo po všem a měli jsme volno od zachraňování světa, jeho sen se mohl stát skutečností. To byla to nejmenší, co jsem pro něho potom všem mohli udělat. I přesto, že jsme mu byli dlužní mnohem víc než to. Sám Bůh to věděl. Ned s Betty se na sebe podívali a pousmáli se. Svraštila jsem obočí a přivřela oči. Něco mi na jejich výrazech a řeči těl přišlo podezřelé. „My jsme se rozešli."

„Počkat, cože!?" Vyhrkla jsem a smutně se na ně podívala. Vždyť jim to spolu tak slušelo a zdálo se, že jim to klapalo.

„Proč?" Zeptal se Peter.

„I když se dva rozejdou," začal Ned a při tom se celou dobu usmíval, „na cestu, po které spolu šli, nikdy nezapomenou." Pokrčil rameny a Betty ho pohladila po tváři. Musela jsem přiznat, že jejich rozchod byl pochmurně dospělý a Nedova slova mi přišla jako vystřižená z citátů pro beznadějné romantiky. Nebylo to něco, co se vídalo často. Žádný malicherný argument nebo nedorozumění, jen vzájemná shoda, že se k sobě nehodili a zůstanou přáteli. „To je škoda." Řekla jsem upřímně a tvář vytvarovala do chápavého výrazu.

„Slečno Starková?"

Pan Harrington se objevil za jejich postavami. Obočí jsem zvědavě vyzvedla do oblouku a zrak z Neda a Betty přesunula na našeho učitele.

„Ano, pane učiteli?" Usmála jsem se.

Harrington si posunul brýle na nose a očima zabloudil směrem k hlavnímu východu. Tvář měl zkřivenou do nervózního výrazu. Následovala jsem jeho zorný úhel a otočila se. Zamrazilo mi v zádech a na sucho jsem polkla. Happy mě o tom varoval. Jako na zavolanou se kouzlem objevil a táhl mě k těm skleněným dveřím a stěnám, na kterých bylo natlačeno desítek reportérů s kamerami a ostatními lidmi jimi podobnými. Opravdu vyčkávali jako predátoři. Jen jsem si nebyla úplně jistá, jestli jsem se těmi supi, chtěla nechat roztrhat.

„Happy já-" začala jsem nejistě. „Neboj, auto stojí hned za nima." Ujistil mě ve spěchu. Němě jsem kývla a nechala se dál táhnout, jako dřevěná loutka. Veškeré moje nabité sebevědomí a schopnost myslet a skládat slova, zmizely. Můj mozek byl úplně prázdný. „Počkej," zastavila jsem se krátce a podívala se přes rameno, „kde je Peter?" Při tom rozruchu jsem si ani neuvědomila a nevšimla, že nebyl s námi. Happy mou otázku ignoroval a pokračoval dál. „Nejspíš šel za May." Slyšela jsem už i lepší lži a výmluvy, jen protentokrát jsem neměla možnost ji zpochybňovat a ani čas se vyptávat. Třeba proč jsme na ně prostě nemohli počkat nebo proč Peterovo tetu oslovoval jménem – ale to jsem stejnak jsem tak nějak tušila proč, ale to bylo na jindy. Jakmile Happy otevřel skleněné dveře, jejich mikrofony a kamery nám zatarasily cestu k autu a můj jediný únikový východ. Blesky fotoaparátů a mobilů m oslepily zrak a jejich křičící hlasy jeden před druhého se mi v uších odrážely jako ozvěna, než se kompletně slily a jediné, co jsem slyšela, byl můj náhlý tlukot srdce a mělký dech. Dělo se toho moc najednou. Ještě jsem na nic z toho nebyla připravená, alespoň ne teď. Potřebovala jsem víc času. Happy se mi snažil probourat cestu a zároveň držet v bezpečné vzdálenosti od jejich chtivých čoček kamer, vlezlých otázek a nepříjemných doteků. Cítila jsem, jak jsem se každou další vteřinou blížila k panickému záchvatu. Jak to táta dokázal a dělal, to asi nikdy nepochopím a ani tomu neporozumím. Možná, by mi řekl, že bych si na to časem zvykla. Úplně jsem slyšela jeho hlas. Na to si zvykneš, dej tomu několik let cvičené praxe a flašku nebo dvě.