M.E.L.A.N.I.E

Slib

Zrovna jsem byla na cestě do školy, když mě na zastávce metra zastavila něčí ruka na mém předloktí a odtáhla od ostatních kolemjdoucích do prázdné uličky. Byla jsem připravená se bránit, ale když jsem uviděla jeho obličej, stáhla jsem ruku a s úsměvem na rtech si oddychla. „Ahoj, Petere. Řeknu ti, že už jsem zažila i lepší pozdravení, ale tohle-" jakmile jsem si všimla jeho vážného výrazu a obav v očích, rychle jsem se zarazila a chtěla se zeptat, co se stalo, ale předběhl mě. „Proč si mi neodepsala aspoň na jednu textovku, abych věděl, že si v pohodě?!" Otevřela jsem pusu, ale opět mi nedal možnost promluvit. „Ani nevíš, jak jsem se bál, že se ti něco stalo! Potom, jak tě ten zloděj odkopl na druhou stranu tý prodejny, tak jsem měl strach, že se ti něco stalo a potom si jdeš domů a do konce dne ses mi ani neozvala. Volal jsem a psal ti nejmíň dvacetkrát, ale neodpověděla si ani na jednu blbou zprávu. Víš, jak jsem se bál! Bože!" Vydechl a frustrovaně se vjel rukou do hustých kaštanových vlasů a s velkýma očima se mi zadíval do tváře. Vypadal, jako kdyby celou noc nespal. Měl tmavé kruhy pod očima, lehce zarudlé bělmo a celý jeho obličej byl zkřivený úzkostí. „Když jsem tě potom viděl ve tvým pokoji, jak sis s úsměvem na tváři zpívala a tancovala, až teprve v ten moment jsem si mohl oddechnout a byl si jistý, že si v pohodě. J-já- možná vím, ž-že trochu přeháním, ale mám tě vážně strašně moc rád a-a nechci, aby se ti něco kvůli mně stalo..." Povzdechl a omluvně se na mě podíval, než zrak sklopil k zemi a nervózně se rukou promnul za krkem. Kousla jsem se do tváře a chytila ho za ruku. „Omlouvám se, že jsem ti neodepsala, Pete. Potom, co jsem včera přišla domů, se toho hodně stalo a neměla jsem na nic a na nikoho náladu a-"

„Co se stalo potom, co si přišla domů?" Škubl hlavou, div si ji neutrhl a okamžitě mi stiskl ruku, ve které jsem svírala tu jeho. „Táta to ví, Petere. Zjistil to a pohádali jsme se. Strašně moc jsme se pohádali a cítila jsem tak strašně...Kdybys viděl, jak byl naštvaný, ale o to víc zklamaný." Povzdechla jsem a při té vzpomínce se mi nahrnuly slzy do očí. Peter mě okamžitě přitáhl k sobě a vtáhl do objetí. „To je mi moc líto. Můžu pro tebe něco udělat?" Hřbetem ruky jsem si osušila promočené tváře a tiše se zasmála. Vždycky se snažil, aby ty druzí netrpěli a nebyli smutní. „S tátou jsme se dohodli, že bude stačit, když na mě dohlídneš a budeš můj parťák, i když ze začátku s tím trochu váhal." Odtáhla jsem se od jeho náruče. Peter mě dlouhou chvíli pozoroval se zamračeným výrazem, než mu to docvaklo. „P-počkej- takže on- pan Stark to ví a-a," přikývla jsem a uchechtla se. „A-a co si myslela tím, že váhal? Mi nevěří nebo co?" Svraštil obočí, tvář zkřivenou do ublíženě grimasy a ruce vyhodil do vzduchu. „Podívej," začala jsem s úsměvem a položila mu ruku na rameno, „snažila jsem se mu to vysvětlit, ale táta si myslí, že si pořád dítě a-"

„A ty ne? Oba dva jsme stejně starý a já jsem dítě? Proč?" Vyhrkl, hlas zabarvený emocemi a nechápavě třásl hlavou. Rty jsem zvedla do pobaveného úšklebku, zakroutila hlavou a chytila ho za obě ruce. „Nechme to plavat, ok? Hlavní je, že nemusím být zavřená doma a můžeme být spolu. Nebo s tím nesouhlasíš?" Povytáhla jsem obočí, a s kousnutým rtem čekala na jeho odpověď. „Ano-teda NE! J-já, jasně že s tím souhlasím." V duchu jsem si oddechla, zatřásla jsem hlavou a se smíchem se podívala na toho nervově a emocionálně nestabilního dospívajícího kluka. „Ty jsi takový trdlo, Parkere."

„Jo, ale tvoje." Jeho odpověď mě na chvíli ochromila, ale rychle jsem se oklepala a musela se usmát. Měl pravdu. Byl moje trdlo.

------------------------------

„Takže to znamená, že si Avenger jako Peter?" Zeptal se mě Ned. Nadzvedla jsem obočí a letmo se podívala na Petera, který za ním mával rukama a prosebně se na mě díval. Tak Peter se považuje za člena Avengers? Zajímavé. Kousla jsem do tváře a snažila se nesmát, abych neprozradila a neřekla něco, co jsem neměla. „Ne tak docela. Vlastně ne, nemyslím si, že jsem součástí týmu. Alespoň ne tak jak bych měla, jestli mě chápeš? Se vším tím, že jsou to moje rodina a tak..." Odmlčela jsem se a pokrčila ramenem.

„Jasně, že to chápeme." Řekl Peter s úsměvem a nepozorovatelně na mě mrkl v díku, že jsem neprozradila jeho tajemství převlečené v lži. Tátu by klepla pepka, kdyby se dozvěděl, že považoval za člena týmu. Ned chvíli mlčel, než nakonec přikývl a poplácal mě po zádech. „Stejně je to strašně hustý a hlavně tvůj táta je super člověk!" Usmála jsem se a kývla na souhlas. Někdy míval i světlé stránky, to jsem musela přiznat. „To určitě je." Peter se postavil vedle mě a jednou rukou mě chytil kolem pasu, zatímco tou druhou si držel popruh batohu na rameni. „Škoda, že jsem nemohl vidět jeho výraz, když to všechno zjistil. Nejdřív ty, že si Nightingale a potom to, že s Peterem chodíte...To teda muselo bejt něco!" Vydechl s úžasem a zasmál se. S Peterem jsme se na sebe podívali, jako dvě ryby na suchu a pak na Neda, který se stále usmíval a kýval hlavou. „A-ale, Nede," začala jsem a vážně se na našeho kamaráda podívala. „táta o nás dvou ještě neví."

„A taky se to nesmí dozvědět!" Vyhrkl Peter. Svraštila jsem obočí a zpražila ho varovným pohledem. Obličej změnil v omluvný výraz a odkašlal si. „Tím jsem samozřejmě myslel, že na to ještě nejsme připravení a-a ani jeden z našich zákonných zástupců..." Protočila jsem oči, poodstoupila od jeho těla a ruce si založila na prsou. „Aha, chápu. Nemusíte se bát. Nikomu neřeknu ani slovo." Zapřísahal Ned, ruku zvednul ve skautském slibu a kýval u toho horečně hlavou nahoru a dolu. Jenom jsem přikývla a mávla nad tím rukou. Stejně to zítra pravděpodobně bude vědět celá škola a následující den, celý svět. „A taky poznám, když tu nejsem vítán. Zatím, lidi. Uvidíme se ve třídě." Zasmál se Ned, cestou kolem nás, Petera podpořil poplácáním po rameni a s tím zmizel. Když jsme se objevili sami, natočila jsem se k Peterovi a s otazníkem v očích se na něho podívala. „Já chápu, že si táty vážíš a nechceš si to u něho zavařit, ale jak dlouho to chceš ještě tajit?"

Halou se ozvalo poslední zvonění na hodinu a všichni se rozutekli do svých tříd. „Rozhodně dýl, než ty to tvoje tajemství." Zamračila jsem se, otočila se na patě, připravená odejít, ale nějaká lepkavá věc se mi přilepila na tričko a tím mě zastavila v pohybu. Rty jsem semkla do rovné čáry. „Vážně, Petere?" Zamumlala jsem, a než mu za tu hloupost, kdy se své pavučiny rozhodl použít přímo uprostřed školní haly, mohla dát lekci, jedním svižným švihnutím zápěstí jsem stála přímo před ním, až jsme se málem dotýkali nosy. Byli jsme od sebe jen pár milimetrů, mezi našimi těly nebyla skoro žádná mezera. „Promiň, nechtěl jsem tě naštvat a ublížit už vůbec ne." Zatraceně! Peter dobře věděl, co dělá. Jak moc jsem nenáviděla ty jeho bohatě čokoládové oči a ty psí o to ještě víc. Nebo i to jak shrnul ret k bradě a smutně se na mě díval. Ne, nemohla jsem mu na to skočit. „Vážně tě mám rád a nechci o tebe přijít. Odpustíš mi?" Sklopila jsem hlavu a zrak z jeho prosícího obličeje raději věnovala logu naší školy na jeho tmavě modré mikině.

„Mel?"

„Jen tak pro informaci, svoje tajemství jsem byla schopná udržet přes tři čtvrtě roku. Díky moc." Vzhlédla jsem a zatahala za tkaničku od kapuci. Rty roztáhl do širokého úsměvu, dlaní mě chytil za tvář a políbil na čelo. „Slibuju, že tak dlouho to tajit nebudeme. Jakmile si budu dostatečně jistý. Platí?" Strašně moc jsem se ho chtěl zeptat, co tím "jakmile si budu dostatečně jistý" myslel, ale raději jsem mlčela a s falešným úsměvem přikývla na souhlas. Nezbývalo mi nic jiného, než prozatím souhlasit.