M.E.L.A.N.I.E

Letiště

Žaludek se mi stáhl, byl jako v jedné velké křeči. Potily se mi dlaně a záda. Třásly se mi ruce, a kdyby je Peter pevně nedržel v těch svých, snažící se mě udržet v klidu a při zemi, byla jsem si docela jistá, že bych odletěla, jak moc jsem se ve skutečnosti třásla z nervů a nejistoty, z toho, co mě čekalo. Nemohla jsem přestat poskakovat v sedle, noha mi létala nahoru a dolu, čím rychleji a rychleji jsme se blížili k letišti v New Jersey. Letiště bylo dost nacpané, ale Happy nás stejně doprovodil, což bylo trochu otravné, ale zároveň hezké. Milovala jsem ho, byl jako můj strýc, ale oba jsme s Peterem byli dost velcí, abychom se zvládli sami. Hádala jsem, že Pepper – a May – ho k tomu donutili, aby se ujistil, že jsme se oba v bezpečí a bez problémů dostali k naší třídě, a nedej Bože se neztratili.

„Aha, slečna Starková! " Pan Harrington vypadal pořád stejně - jako lenochod - jak jsem si pamatovala, ale teď k tomu ještě měl na sobě ledvinku a to se nedalo skoro zvládnout. Netvrdila jsem, že jsem byla módním specialistou, ale styl našeho učitele mě často nutil myslet na oprátku. Nebyla jsem zlá na lidi – alespoň ne na ty, kteří si to právem nezasloužili – a pan Harrington byl milý a hodný muž, dobrý ve svém oboru, jen byl trochu jiný. Prohlédla jsem si ho od hlavy k patě, když mu Happy předával nějaké formuláře týkající se výletu. Peter mě po celou dobu držel za ruku a udržoval v těsné blízkosti, aby se ujistil, že jsem byla v klidu a necítila se zahlcena vším tím, co se dělo kolem a co nás čekalo. Bože, milovala jsem ho tak moc, že mi to lámalo srdce, když jsem věděla, že jsem ho tak dlouho odstrkovala a navzdory mému nevhodnému chování vůči němu, se mnou stále držel krok, stále mě miloval a staral se o mě. Peter Parker byl až moc dobrý pro tento svět, nezasloužil si ho. Jeho duše byla tak čistá. Ostatní studenti seděli nebo čekali, až projdou bezpečnostní kontrolou. Vypadalo to, že většina lidí, které jsme znali, byla připravená jet s námi. MJ seděla na jedné z modrých plastových židlí, v rukou držela knihu a nic jiného ji nezajímalo, než ty tištěná slova na papíře. Ned a Betty Brantová – ach, můj bože?! - mazlili se vedle sebe a najednou jsem si uvědomila, že jsem byla opravdu na dlouhou dobu pryč. Flash seděl na zemi, v rukou držel telefon a o něčem mluvil, ale nikdo ho neposlouchal.

„Myslím, že už můžeš odejít." Řekla jsem a ještě jednou se otočila k Happymu, než mě Peter obešel a do rukou vzal můj kufr. Happy přikývl a natočil se k Petrovi. „Jen... dejte na sebe pozor." Vyčerpaně si povzdechl, naposledy se na nás podíval a kývl, než odešel. Sledovala jsem ho odcházet s nepatrným úsměvem. „Tak pojď." Petr mě šťouchl paží do boku a táhl naše kufry k místu, kde se na nás očividně všichni dívali. Super, pomyslela jsem si. Najednou jsem se cítila velmi průhledná a vystavená, všem těm očím, když se na mě i naši přátelé, Ned s MJ, dívali jako na úplně cizího člověka. Nemohl jsem jim to mít za zlé. Čtyři měsíce, byly čtyři měsíce.

„Podívejte, kdo tu je!" Flash vykřikl a usmál se, když vzhlédl a všiml si mé postavy. Zvedl se ze země a natáhl ke mně ruce, ale MJ ho zatahala za triko a zavrtěla hlavou. Ocenila jsem to, bylo to milé gesto její strany, i když jsme spolu půl roku nemluvily a tak jsem dovolila úsměvu, aby mi zdobil tvář. Konec konců, byla jsem tady, abych si užila náš poslední středoškolský výlet se svými spolužáky, kamarády a – samozřejmě – mým roztomilým přítelem. Pomalu se po Nedově tváři rozlil úsměv, jakmile si mé přítomnosti také všiml, a vzrušeně stiskl Bettyinu ruku, když jsem Flashovi hodila malá úsměv s tím, že mě rád viděl.

„Takže děti!" Pan Harrington zatleskal rukama, kývla jsem Nedovo směrem a on na mě vzrušeně zamával, než ukázal mezi něj a Betty. Usmála jsem se a zvedla palce, že jsem mu to přála a byla za něho šťastná, než jsem se otočila a věnovala pozornost našemu učitelovi. „Pojďme, ano? Nechceme zmeškat náš let a nikoho tu nenecháme. Pasy ven! Všichni si vezměte palubní lístek!" Když rozdával lístky, Peter se nenápadně natáhl a rychle mi stiskl ruku. „Jsem tak rád, že jedeme."

„Jo," usmála jsem se a stiskla mu ruku nazpátek, „já taky."

Peter se ke mně naklonil a na čelo mi vlepil rychlý polibek. Kousla jsem se do rtu a o chvilku déle se k němu nakláněla, než jsem ustoupila a položila si na zavazadlo cedulky. „Vážně je dobře, že jsi zpátky, Starková." Přistoupil ke mně Flash a bouchl mě do ramene. „Chvíli jsem si myslel, že by ses proměnila v jednoho z těch odměřených miliardářů, který ve skutečnosti nikdo nevidí a konspirační teorie říkají, že jsi skutečně zemřela a tvé tělo ovládl robot." Zamrkala jsem, protože jsem nevěděla, kam přesně tenhle rozhovor směřoval nebo jak jsem měla odpovědět. „Jediný robot, na kterého bych se soustředila, je naděje na robotickou přítelkyni ve tvé budoucnosti." Prohlásila jsem a zvedla obočí, vyzývající Flashe, aby něco řekl. V den, kdy zjistil, kdo jsem doopravdy byla, se jeho chování vůči mně znatelně změnilo, ale naše žertování a vzájemné pošťuchování zůstalo v normálu. Dokud jeho "šikana" vůči mému příteli neustávala, neměla jsem ani já v plánu mu to vracet stejnou měnou.

Chvíli na mě zíral, oči mu zářily, jako by ho ta výzva vzrušovala, ale pak se něco v atmosféře nepatrně pohnulo a odkašlal si. Stáli jsme skoro na konci řady, mezitím co se ostatní začali přes ochranku přesouvat dál. „Ne ale vážně, Mel. Je mi moc líto tvýho táty. On- no, inspiroval mě, abych se stal inženýrem, víš? Jak bys to taky mohla vědět, že jo, protože proč bych ti to říkal. Ale jo... vždycky to bude můj hrdina." Odmlčel se a nervózně se poškrábal na zátylku. „Iron Man byl v pohodě, nechápej mě špatně- všechny ty technologie a tak, mazec! Ale Tony Stark? To byl skutečnej hrdina. Takže, je mi to opravdu líto." Slzy mi začaly zatemňovat zrak, ale rychle jsem je rozehnala. Nechtěla jsem brečet přímo před Thompsonem. Smutně jsem se usmála, kývla hlavou a položila mu ruku na rameno. „Zatraceně Eugene," byla jsem ohromena, nevěděla co říct, „to od tebe bylo... vlastně moc milé. Děkuju. Hodně to pro mě znamená." Nevěděla jsem, co mě to napadlo, vtáhla jsem ho do objetí, ruce mu ovinula kolem těla a pevně se držela jeho trupu. Ztuhl v pohybu a na okamžik se zdál být v šoku, že ho Melanie Starková dobrovolně objímala, než mi lehce stiskl pas. Pokrčil rameny, když jsme se od sebe odtáhli a rozešli se za našimi spolužáky. „Snažím se být milejším a lepším člověkem. Musím se naučit růst, víš?" Povzdechl si. „Flashi, jsi na řadě." Peter na něho zavolal přes rameno. „Drž hubu, debile!" Zavrčel Flash a zatřásl hlavou. Obrátila jsem oči v sloup, zatímco Peter udělal totéž a otočil se čelem k ochrance. Prodrala jsem se k němu, propletla naše prsty a hlavu mu položila na rameno. Snažím se být milejší člověk, to určitě, pomyslela jsem si, některé věci se prostě nezmění.