TMR - A6

08

Šla jsem spát.

Sen:

Stojím před zrcadlem. Dívám se na sebe ale něco je jinak. Co to mám s očima?! Proč jsou černé?! V tu chvíli někdo zaklepe na dveře "Ano??" řeknu a od dveří se ozval známý hlas "Jsi v pořádku? Utekla jsi z jídelny." řekl a snažil se otevřít dveře. Nešlo to asi jsem je zavřela "Ano... Jsem v pořádku" hned jak jsem to dorekla koukla jsem se do zrcadla a zrcadlo prasklo "Co to bylo?!" řekl známý hlas vyděšeně "N-nic?" řeknu nejistě "Doufám že se to neděje znova..." řekne a mě se do očí vhrnuly slzy "Dani?" řekne ale já pořád neodpovídám "Otevři. Pusť mě dal. Pomůžu ti." řekne "nechci aby jsi mě takhle viděl!" zarvu a kouknu do praskleho zrcadla. Pořád černé oči. Ach jo....
"Dani prosím. Je mi jedno jak vypadáš. Pusť mě a já ti pomůžu. Mě můžeš věřit" řekne a můj odraz v zrcadle na mě promluví "Chceš ublížit i jemu? No tak ho pust. Aspoň bude sranda. Zabiju ho!" řekne a zavřu oči..

Probudila jsem se udychana. Zase. Newt se na mě koukal jak na blázna "Zase?" zeptal se "J-ja nevím bylo to strašně divné. Já nemám tušení o co sakra šlo!" řeknu strašně rychle "Klid. Klid. Pomalu." řekne a jde ke mě blíž "Bylo to.... Zvláštní" řeknu a utřu si slzu "Řekni mi o tom.." řekne a pohladí mě po vlasech. Ach jo... To bych mu musela říct co se stalo. S Thomasem a Benem. No a prostě musela bych mu říct všechno... "T-To je v pohodě" řeknu nejistě "Krásko.. Co se děje proč mi to nechceš říct? Nechtěla jsi mi říct ani předchozí sen.." řekne smutně "Promiň blonďaku... Já prostě nemůžu.. Je to složité. Nebojím se že to nepochopiš. Já vím že to pochopíš ale.. Prostě ti to nemůžu říct.." řeknu a on se zamrači "Chápu. Nevadí." řekne a otevře dveře "Měla by jsi jít. Thomas určitě čeká.. Minho dnes nepobezi." řekne a ja se zvednu z postele "Mohla bych se aspoň prevlect?" zeptám se a on odejde. Ani mi nepopřal hodně štěstí. Nic. Prostě odešel.

Převlekla jsem se a běžela k bráně. Tam na mě už čekal Thomas "Tak co připravena?" zeptal se "Víš... Je divné běžet tam s tebou." řeknu a on se usměje "Hele... Je mi to líto. Jak jsem se choval." řekne a já se na něj překvapeně kouknu "V pohodě. Můžeme?" řeknu a on se rozběhne. Já jsem byla hned za ním.

Zastavila jsem se. Něco mě napadlo "Co je?" zeptal se Thomas "Thomasi slib že nebudeš šílet." řeknu a on se na mě nechápavě koukne "O čem mluvíš?" zeptal se "Slib mi to!" řeknu víc nahlas "Tak jo... Klid. Slibuji" řekne a zvedne ruce v sebeobranu "Jdu do sedmé sekce. Musím zji-" přeruší mě "Ne. Ne. Prostě ne. Zbláznila ses?!" začne šílet "Slíbil jsi ze nebudeš šílet! Tak mě to nech sakra aspoň říct!" řeknu naštvaně "Půjdu do sedmé sekce. Musím zjistit proč mi to můj vnitřní hlas furt říká." řeknu a on se zamrači "Pokud jsi neslyšela Minha tak já ti to rád zopakuju. Sedmá sekce je nejnebezpečnější." řekne "Proč asi... Je nebezpečná protože tam jsou rmuti. Třeba protože je tam cesta ven. Kdo Ví? Thomasi stojí to za zkoušku" řeknu a Thomas zavrti hlavou "Tak jo... Ale jdu s tebou" řekne "Thom-" přeruší mě "Za prvé jsi moje sestra. Za druhé i kdyby jsi nebyla nenechám tě tam jít samotnou a za třetí slíbil jsem Newtovi že se ti nic nestane" řekne "Jo... Super. Taky jsi mi slíbil že nebudeš šílet a... Ehm..." řeknu a on se usměje "Tak pojď. Běž. Teď vedeš ty." řekne a já jsem se dala do běhu.

Doběhly jsme do sedmé sekce a byl klid. Nikde žádný rmut. Asi máme štěstí. Koukla jsem se na hodiny a bylo už docela pozdě "Co říká?" zeptal se Thomas a já se nechápavě koukla "Ten hlas. Říká něco?" zeptal se a já se usmála "Zatím ne.." řeknu a v tu chvíli mě zaboli hlava. Začne se mi všechno motat.
"Teresa." slyšela jsem hlas "Jsi v pohodě?" zeptal se mě Thomas "Teresa..." řeknu a on se na mě zmateně koukne "Ten hlas řekl Teresa... Thomasi musíme se vrátit mám špatný pocit!" řeknu a rozběhnu se "Počkej!!" zařve na mě a rozběhne se.