-23-

20 2 0
                                    

„Takovou odsud neznám“ zasmála se a podívala se na něj. On který doteď koukal do vzduchu se na ní teď podíval a usmál se na ní. Svět jakoby se zastavil. Beatha najednou měla černo před očima a hned na to tma zmizela. Jakoby se s ní celý svět otáčel. „J.. J.. Já?“ ukázala na sebe nenápadně. Hledala cestičku jak utéct. Jak se vyvléct a zároveň mu nezpůsobit bolest. Ale žádnou nenašla. I tak si však byla jistá, že ji najde. Ovšem z jejích úst nic nevyšlo. I když se moc snažila, bylo ticho. I tak však Brianovi zůstal na tváři zářivý úsměv. Chytl ji opatrně za bradu.

„Miluju tě Beatho. A čím déle jsem to tajil tím více je to intenzivní a jsem si tím jist. Miluju tě“ pronesl, jakoby to jednou nestačilo. Beatha nevěděla co říct. Seděla tam jako opařená. Ovšem byla odhodlaná najít cestu jak mu neublížit.

„Já… Já..“ řekla. Zasekávala se. Nechtěně. Byla v šoku. „Víš.. Já.. Myslela jsem, že jsme nejlepší kamarádi“ řekla. Měla vymyšlenou další větu. Když v tom jí přerušil sotva se nadechla k dalším slovům.

„Já stejně musím domů. Matka pro mne dneska má nějaký speciální program. Tak..“ řekl a zvedl se. Seskočil dolů. Pak se znovu podíval na Beathu. „Ahoj“ dokončil se. Beatha si samozřejmě všimla jeho výrazu. Ale jako obvykle když měl jít domů se tvářil podobně. Nebrala to na těžkou váhu. A tak tam ještě nějakou dobu seděla. Hlavou se jí to všechno promítalo znovu a znovu. Nečekala to. Ani v nejmenším. Svůj zmatek tak připisovala tomu, že nikdy nikoho neměla. Že neví co na to říct. A zároveň si byla dobře vědoma toho, že Brian už jich pár měl. Uměl to s nimi. Zvedla se a běžela domů. Slunce už bylo o dost níže než když běžela na místo srazu. Musela jsem tam sedět opravdu dlouho projelo jí hlavou. Ale čas byl momentálně jeden z posledních jejích problémů. Vletěla do domu až se matka lekla. Posadila se ke stolu. Rozhlížela se kolem sebe a nevěděla jak začít.

„Matko?“ ozvala se nakonec.

„Poslouchám“ řekla zase její matka, neodvraceje pohled od jídla, které vařila.

„Víš, co když nevím.. jak vyjádřit lásku“ řekla naproti přímočaře. Matku to zaskočilo. Otočila se na ní s vykulenýma očima. Ale nakonec se usmála.

„Tak proto den co den mizíš. Mládenec v tom je“ zasmála se. Nastala odmlka. Beatha nevěděla ani trochu co říct. „To víš holka, mužům je těžké se zavděčit. Můj první byl mladý, krásný, milý, ale strašně nešikovný. Když jsem mu tenkrát jako první řekla, že ho miluji tak se usmál a neřekl nic. Druhý muž v mém životě na to reagoval dosti podobně. A pak přišel tvůj otec. Starší mohutný chlap, kterého jsem si bůh ví proč zamilovala. Ten mi to ovšem vyznal jako první a z toho je, jak vidíš mé dítě, láska jako trám. Není to nic těžkého. Dvě slova se řeknou okamžitě. Jde o to znát jejich sílu“ otočila se zpátky k jídlu. Beatha mírně pokyvovala hlavou, ačkoli věděla, že jí matka nevidí. A tak trávila celý večer. Seděla v kuchyni s matkou a poslouchala příběhy. A měla jasno. Hned další ráno to musela jít říct. Přiznat mu to stejné. A tak se také stalo. Následující ráno bez snídaně vyletěla ven. Čert vem povinnosti. Láska je přeci důležitější.
To jí ovšem okamžitě přešlo. Začala pochybovat zda vůbec zvládne mluvit. Ale i tak se to rozhodla zkusit. S těžkým dechem a pulzujícím srdcem tak moc, že se bála, že vyletí z jejího hrudníku jako šíp. Místo Briana jí však otevřela žena. Starší žena, obličej oteklý. V ruce jakýsi kus pergamenu. V druhé ruce se houpal řetízek.

„Co tu chcete?“ zeptala se žena. Beatha, jakoby se probudila z transu, si přestala prohlížet osobu ve dveřích.

„Můžu mluvit s Brianem?“ zeptala se a mírně se usmála. Doufala, že úsměv přesvědčí tuto ženu.

„To jsi ty? Ta malá děvka?“ ozvala se najednou žena a zamračila se. Beatha vyvalila oči. Měla chuť na ní křičet, že není žádná děvka, že si nejdříve má zjistit význam tohoto slova, než ho bude používat. „Ptám se jsi to ty? Ta malá coura co byla důvodem jeho odchodu?“ zeptala se znovu. Tentokrát mnohem hrozivěji.

„Brian kvůli mně odešel? Kam?“ vylekala se Beatha. Žena zčervenala vzteky.

„Ty mrcho! Kvůli tobě! Kvůli tobě nás opustil, kvůli tobě chce zemřít?!“ zahulákala na celou ulici.

„Cože?“ zeptala se pro změnu Beatha. Doufala, že špatně slyšela, že špatně rozuměla.

„Proklínám tě!“ zahulákala a hodila po ní řetízek. Beatha si všimla přívěsku. Srdíčko. Zvedla ho ze země a mlela v rukou. „Proklínám tebe i celou tvou rodinu! Kvůli tobě se mi zabil můj syn!“ vtiskla jí do ruky ještě pergamen. V další chvíli se ozvalo prásknutí dveřmi. Beatha ho rozevřela, ale číst uměla jen velmi pomalu. Přívěsek si pověsila na krk. Sedla si a zavzpomínala, velmi krátce, na to jak ji učil číst. Jak se u toho nasmáli. Vyhrkly jí slzy do očí.

Matko,

Pokud to teď čteš, už tu nejsem. Nejen doma, ale nejspíše už ani mezi živými. Nehledej mě. Holka, které patřilo celé mé srdce ho vzala a rozdupala. Tedy mám dojem, že už nemá smysl nic. Nechci být zde, v této vesnici a vidět jí šťastnou s jiným. Nechci si to vše připomínat. V jejím srdci zůstanu jako dobrý přítel. Chtěl bych, aby jsem v tvém srdci zůstal jako dobrý syn.

Bůh vás ochraňuj.

Teď jí slzy tekly proudem. Na nic nečekala. Plná naděje, že jen někde leží se vydala ho hledat. Všude na jejich oblíbená místa. Tam kde spolu byli. Ale nic. Ať jí nakonec napadlo jedno místo. Když se k tomu místu blížila, již zapadlo slunce. Slzy už jí dávno netekly. Měla dojem, že prostě došly. Hrozně jí bylo však pořád stejně. Když se skřípáním otevřela dveře opuštěného starého hradu obalil jí puch. Nedokázala ho popsat. Jako první prohlédla snad vše co našla na povrchu a pak se rozhodla jít i do sklepa. Temný sklep se jí zdál jako místo, kde by se mohlo leccos skrýt. I tak však sestoupila dolů. Její oči si tmě již dávno přivykly a tak viděla. Přece minimálně ale viděla. Viděla tělo. Velice známé tělo. Leželo tam jen tak. Rozběhla se k němu. Strhla si řetízek. Položila ho vedle sebe a pak na něj sáhla. Ovšem sáhla do mokrého. Rozplakala se. Ať už to bylo cokoli nechtěla to. Chtěla se z tohoto zlého snu vzbudit. Uchopila jeho tvář do dlaní.

„Taky tě miluju“ řekla v naprosto hysterickém pláči. Doufala, že se snad vzbudí. To se ovšem nestalo. Položila si hlavu na jeho hrudník a brečela. Poslední co uslyšela byly zvony. Zvony odbíjející půlnoc

Síla zvykuKde žijí příběhy. Začni objevovat