Síla zvyku

-30-

Po třetí láhvi se rozhodli, že půjdou. Zatímco Dark se rozhodl držet hlídku u nemocné, čaroděj se odebral do své postele. „Kdyby něco, volej!" prohodil ještě přes rameno. Zaklínač usedl do křesílka, a přitáhl si druhé, na které si natáhl nohy. Opřel se a hlavu si podepřel rukou. Zavřel oči a usnul. Jen lehce, aby ho probudil každý její hlasitější dech.

Probudil se se svítáním, byť do laboratoria sluneční paprsky nepronikly. Vstal a šel se podívat, jak je čarodějce. Právě, když se k ní sehnul, otevřela oči. „Vítej zpátky," promluvil tiše a usmál se, „jak je ti?" „Líp," vydechla a pokusila se zvednout. Zaúpěla a lehla si zpátky. „Ještě lež," řekl starostlivě a pohladil ji po vlasech. „Přesně tak," ozvalo se ode dveří. Stál tam čaroděj a lehce se usmíval. „Vypadá to s tebou dobře, ale ještě tenhle den bys měla zůstat ležet," dodal. „A ty jsi kdo?" zarazila se Teanna. „Mooz. Zachránil ti život. Je čaroděj," odpověděl Dark místo něj. Tea sebou trhla. „Čaroděj?" zeptala se s jistou obavou v hlase. „Baže. Ale nemusíš se obávat, on tě neprozradí," uklidňoval ji zaklínač rychle. „Přesně tak. Včera jsme si to tady s tvým přítelem vyjasnili, myslím, že Ti o tom rád poví, později. Teď bych se na Tebe podíval, dovolíš-li," přišel Mooz s úsměvem blíž. Dovolila a tak čaroděj opět zkontroloval teplotu, také oči, vytratila-li se světloplachost. Přičichl k dechu, aby s potěšením konstatoval, že je cítit lépe. Opět vyčistil ránu. „Už není tolik zanícená," odtušil a dodal: „Jak jsem říkal. Dnes ještě zůstaň ležet. Akorát tě přestěhujeme někam, kde se ti lépe ležet. Zaklínači, byl bys tak laskav?" otočil se k Darkovi. Oslovený zvedl dívku do náručí a vykročil za čarodějem. Ten křepce, bez zaváhání prošel několika chodbami a jejich kříženími do ložnice. Vzdušné, světlé. S širokou postelí, křehce vypadajícím stolkem, dvěma křesílky, podobnými těm v laboratoriu a truhlou, která sloužila i jako lavice. V posteli se Teanně leželo pochopitelně daleko pohodlněji a většinu dne tak ještě prospala. Zaklínač, který na čarodějově hradě neměl co na práci a chtěl být s ní, tak klimbal na lavici. Toho dne ani nejedli, vědma všechno zaspala a ani Dark neměl na jídlo moc pomyšlení.

Dalšího jitra už se Teanna cítila natolik zdravá, že vstala z postele. Čaroděj konstatoval, že rána se hojí a tělo se již s jedem vypořádalo. Přesto zde strávili ještě celý den. „Aby nabrala trochu sil," jak se vyjádřil Mooz. Tehdy také zjistili, že čaroděj má i nějakou čeleď. Do té doby žádné služebné ani nezahlédli. Sloužící, kteří jim přinesli oběd, přišli jako na zavolanou, bez viditelného znamení, což znamenalo, že je mág nejspíš volá telepaticky. Oběd byl znamenitý - zjevně byl čarodějův majordomus stejně schopný, jako neviditelný. A do značné míry tak vyrovnával roztržitost svého pána. Stejně znamenitá byla i večeře. A po ní láhev dezertního vína. Vskutku výtečného. „Bohové," vydechl Dark, když se napil, „to není víno, to je učiněný nektar. Toussaint?" Čaroděj se usmál. „Kdepak. Jmenuje se Dúen helligen a nikdo neví, kde a kdo ho vlastně dělá. Bude to někde daleko na jihu. V Ebbingu, Maechtu, Gemeře. Kdo ví, možná i v samotném Nilfgaardu. Ale pochybuji. Nilfgaarďané sice umí vyrábět kdeco, kvalitně a i víceméně levně. Málokdy však pro pouhou potěchu. A tady neplatí ani to levně. Za tu láhev bys měl několik výborných koní." Zaklínač se zamyšleně zahleděl do poháru. „Tak to ho asi piju naposledy," odtušil věcně. Mooz se rozesmál nahlas. „Dneska je to na můj účet. Pijte, co hrdlo ráčí. Oba." Darka příliš pobízet nemusel. Už předtím přiznal, že mu těžké, sladké víno náramně chutná. Spát šli za hluboké noci.

Ráno se měli k odjezdu a tentokrát jim už čaroděj nebránil. Jen důrazně doporučil Teanně, aby se ještě nějakou dobu v rámci možností šetřila. „A zvaž návrat na akademii. Jak jsem říkal zaklínači, tvého talentu je škoda." Dívka se nejprve zarazila, pak ale nasucho polkla a krátce pokývla a tiše odpověděla: „Zvážím to... Vděčím Ti za život," dokončila po kratičké odmlce náhle zcela jiným hlasem. „Pravda. Jsme tvými dlužníky," navázal Dark. „Čím svůj dluh splatíme?" Mooz se usmál. „Víte, vy dva, zajímáte mně. Proto jsem se rozhodl vám pomoci. Ne pro odměnu, ne pro peníze. Kdybych to chtěl dělat pro peníze, stejně by si mě zaklínač s potulnou nedostudovanou čarodějkou nemohl dovolit, bez urážky. Nicméně dříve uvedený důvod mě vede k tomu, abych odměnu nežádal." Zmíněný zaklínač a čarodějka na něho zůstali koukat, ohromeni náhlou velkorysostí. Dark se nadechl a chraplavým hlasem tiše odpověděl: „Díky, Moozi." Přesto bylo vidět, že ho něco žere. Čaroděj si nemohl nevšimnout. „Dobře tedy. Chceš-li se mi přece jen nějak revanšovat, vzpomeň na mne, až zabiješ nějakého netvora. Pokud ho nebude chtít zadavatel, než bys ho někde spálil, přivez ho mně. Z každé příšery se dají vyextrahovat nějaké alchymistické substance. A některé i hodně vzácné." „Dobře, přijímám," usmál se po krátkém zamyšlení zaklínač. „Tady je moje ruka." Mooz přijal a stiskl. Upřímně. Pevně. Jako rovný chlap. Kterým také byl.

Vyhoupli se na koně. Tea první a Dark si sedl za ní. Velký hřebec váhu navíc snad ani nezaznamenal. „Bohové vás provázej," zvolal čaroděj. „A tebe ať ochraňují," odpověděli z koňského hřbetu. Pak zaklínač mlaskl a věrné zvíře vykročilo pomalu z brány na cestu. Brána hradu za nimi se zaduněním zapadla. Byl čas vrátit se do Wyzimy.

Cesta probíhala prakticky jako každá jiná. Oba mlčeli a přemýšleli. Teanna, tak jako už po několikáté za poslední dny, začala přemýšlet, co vše pro ní vlastně udělal. Bylo jí líto, že ho vyděsila, i že mu přidělala starosti. Přemýšlela jak mu to oplatit. Jak mu říct, jak moc si toho všeho váží. Už se nadechovala, že to řekne nahlas. Když se zase zarazila a vydechla. Miluju tě, jsem ráda, že tě mám běhalo jí hlavou. Ovšem přes jazyk jí to pořád nějak nešlo

„Poslyš, Teo..." začal Dark. Teanna k němu otočila hlavu, očekávajíc co ze sebe nakonec dostane. Nespokojeně mlaskl, jakoby si nebyl úplně jistý tím co se chystá říct. „... říkal jsem si, že by bylo asi lepší, kdybys se mnou nejezdila do práce" dopověděl. Čarodějka se zarazila.

„Protože jsem jednou udělala chybu? Protože jsem se nestihla vyhnout?" zeptala se zmateně. Odpověď však znala.

„Mám o tebe jen strach. Nerad bych, aby se to stalo ještě někdy. A příště už by se mi to nemuselo povést včas, zůstaneš nějakou dobu ve Wyzimě. Vrátím se a po zimě pojedeme dál" snažil se vysvětlit své myšlenky.

„Proč bych nemohla jezdit s tebou? Mohla bych zůstat v krčmě, počkat tam na tebe a pak bychom jeli" snažila se zase ona to nějak nahradit. Samota a usazení jí najednou přivádělo strach.

„Bude lepší, když zůstaneš v krčmě ve Wyzimě, kde vím, že se ti nic nestane. Mám o tebe opravdu strach, Teo, pochop mě" řekl zaklínač. Čarodějka jen přikývla. Mlčky. Od jejího štěstí, koho to vlastně v životě má, se najednou uchýlila do myšlenek o tom, co vlastně bez něj bude dělat. Co bude dělat sama, ve velkém městě, kde nikoho nezná? Zřejmě si budu muset poradit pomyslela si.