Síla zvyku

-29-

Jel přímo k hradu, který zahlédl, když jeli do města. Horem pádem. Tryskem. O zlom krk. Za necelou půlhodinu zabušily podkovy na prknech mostu. Mostu, na jehož konci byla v kamenné zdi pevná brána. Ve staré kamenné zdi až podezřele nová brána.
Zaklínač seskočil z koně a zabušil na bránu.

„Kdo jsi? Kdo mne to ruší?" zaduněl hromový hlas.

„Jmenuju se Dark, jsem zaklínač, a potřeboval bych Tvoji pomoc," odpověděl zvučným hlasem.

„Jdi pryč. Nikomu nepomáhám. Jdi pryč, nebo se se zlou potážeš," zaburácel znovu hlas.

„Takhle mě vážně nevylekáš. Jsi jediný, kdo může pomoci, tak mě pusť dovnitř." Hlas už se neozval. Chvilku se nic nedělo a zaklínače napadlo, co udělá teď. Asi se tam budu muset prosekat a přivléct ho za vlasy, jestli nějaký má. A pak se brána s dunivým zvukem otevřela. Vstoupil a téměř očekával, že se za ním mohutná dubová křídla zase zavřou. Nestalo se. Místo toho mu v ústrety vyšel čaroděj. Poměrně vysoký, lehce shrbený. Hnědovlasý, hnědooký, s lehce přerostlými vlasy a několikadenním strništěm. Kromě něj měl na tváři ironický úšklebek. Jeho hlas byl stejně ironický.

„Tak s čím potřebuješ pomoci? Já sice lidem ze zásady nepomáhám, ale třeba mě obměkčíš." Zaklínač znovu, toho dne již po několikáté, odvyprávěl prošlé události.

„Protijed na jed Echinopse nemá ani ranhojič, ani lékárník. Já sice mám elixír, který mému organismu pomůže ten jed odbourat, ale to je sám o sobě jed. Aspoň pro ni by byl. To jí rovnou můžu do rány vlít vitriol. A ve Wyzimě jako na potvoru není jediný čaroděj. Jak říkám, jsi jediný, kdo může pomoct," uzavřel litanii Dark. Čaroděj mlčel. Zaklínač mlčel. Ticho se prodlužovalo, až se stávalo ohlušujícím. „Mám tě snad poprosit na kolenou," přerušil Dark ticho, nakonec. Čaroděj opět neodpověděl. Zaklínač pomalu klesl na jedno koleno. Čaroděj sebou trhl, jako by si něco právě uvědomil.

„Ne, počkej, co to děláš? Vstávej! Jen jsem se zamyslel," zvolal. „Přesvědčils mne. Nebo mne možná přesvědčila hloubka Tvého citu. Zvláštní. Vždycky jsem si myslel, že vy zaklínači city nemáte," pokračoval hned. Dark jen pokrčil rameny. „Nebo je to snad pocit viny? Když se jí to stalo, pomáhala Ti ve Tvé práci, že? Vyčítáš si, že tam byla, nebo spíš žes jí nedokázal ochránit?" Zaklínač tentokrát stiskl zuby tak silně, že slyšitelně zaskřípaly. „Dobře dobře, už mlčím," zvedl ruce čaroděj, „tedy půjdeme."

„Půjdeme?" zarazil se Dark.

„Ano, půjdeme. Nehodlám cestou snášet nepohodlí koňského hřbetu," odvětil klidně čaroděj, teď bez jakékoli stopy ironie. Než stačil zaklínač něco namítnout, dodal.  „Krom toho tam takhle budeme rychleji“

Darkovi začínalo svítat. Následoval čaroděje, který mávnutím ruky zavřel bránu a pak vykročil do útrob hradu. Došli do místnosti, kde stál oválný portál z kovu a kamene. „Ve které krčmě to ložírujete, říkals?" Zaklínač mu to řekl. Čaroděj se soustředil, rukou udělal gesto a polohlasem pronesl zakletí. Portál se náhle rozzářil a vyplnil jasným světlem.

„Rač vstoupit," ušklíbl se.
V příšeří šenku sedělo několik lidí nad svými korbely. Nebylo nijak zvlášť plno, v tuto dopolední hodinu zde byla spíše nuda. Proto, když se na stěně rozzářil ovál a do místnosti doslova vpadly dvě postavy, způsobilo to prudké vyrušení a -aspoň zpočátku- poplašený halas. Ovál za nimi pohasl.

„Nenechte se rušit, pánové, jen projdeme" zazněl hlas, který zněl velmi ironicky. Zaklínač vedl čaroděje po schodech do pokoje, kde v posteli ležela čarodějka. Smrtelně bledá, na čele jí stály krůpěje potu. U postele vartoval notně už nervózní ranhojič.
Když spatřil oba muže, vydechl.