Dark side of rose

Sklepení

  Já jí přece nemůžu ublížit. Hermioně se třásla ruka s napřaženou hůlkou. Ať se děje cokoliv, já na ni nesešlu žádné kouzlo. Budu jen čekat. Dívka naproti ní měla evidentně stejný plán. Vypadala, že je ve stavu, kdy není schopná ani promluvit. Hermiona by nejraději utekla. Nebo bojovala, ale proti skutečnému nepříteli, který stál jen pár metrů dál a nedočkavě přihlížel. „Tak na co čekáš!" Bellatrix černé oči se rozšířily zlostí. Neměla trpělivost na podobné komedie. Pár rychlými kroky se dostala k vystrašené dívce. „Tak co je!?" usmála se směrem k Hermioně. „Uvidíš že je to snadnější než si myslíš." Dívence dávno po tvářích stékaly slzy. Vzhlížela k teď už pěkně rozzuřené smrtijedce, naprosto paralizovaná hrůzou. „Zapomnělas slova maličká?" Pro Hermionu se najednou všechno odehrávalo jako ve zpomaleném filmu. Bellatrix vyškubla z kapsy svou hůlku a prudce jí namířila proti ní. Náhrdelník na její hrudi se temně zaleskl. Viděla jak se jí hýbou rty. Cítila hustotu vzduchu černé magie. Na poslední okamžik se schoulila s rukami před obličejem. Kouzlo ji nestihlo zasáhnout. Neváhala ani vteřinu, dala se do nejrychlejšího běhu svého života. Bellatrix se ještě stihla skřehotavě zasmát a už na ni sesílala jedno kouzlo za druhým. Hermiona byla na dosah dveřím, když zaslechla ohlušující ránu. Hromada nádobí a pokrývek jí právě zachránila život. Nevěděla kam běží, všechno v ní ale křičelo pryč od tohoto místa a hlavně co nejdál. A tak běžela.  

  Poschodí, doleva, doprava, chodba, další chodba, už vůbec nevěděla kde je, připadala si jak v labyrintu. Jedny dveře se najednou prudce otevřely a něco ji srazilo k zemi. Vyděšeně vykřikla. Rychle se zvedla, musí utéct. Do tmavé chodby na chvíli zasvítilo slunce. Rozpoznala známý obličej. „Harry?" Urovnával si znovu rozbité brýle na obličeji. „Hermiono?" Nebyl čas na jiné otázky, museli pryč. A to hned. Chodba náhle končila, ale na jedné straně spatřili malé schůdky vedoucí hluboko dolu. Možná že do sklepa. Místo úkrytu. Všechno bylo lepší, než to před čím utíkali. Cesta se zdála nekonečná, světla ubývalo čím dál víc a oni se ocitli v úplné tmě. Stěny byly studené a vlhké a někde blízko se ozývalo praskání. „Kde to jsme Harry?" Bradavická sklepení neměla zrovna dobrou pověst. Historkami o příšerách, které se zde ukrývali se strašili už jako malí. „Harry?" nic neviděla ani neslyšela. „Tady jsem." Šla za hlasem. „Taky slyšíš to praskání? Vychází to někde odsud." Přitiskl ucho k chladné zdi. Hermiona po hmatu zkoumala stěny, které je obklopovaly. Prsty ucítila dřevo. A.. kliku. Srdce jí bušilo až v krku, třesoucími se prsty prudce škubla za těžkou rukojeť. Oslepilo je přímé světlo. Když si jejich oči přivykly jasu, zůstali v šoku. „Rone?!"