Dark side of rose

Velký útěk

Jako první se pohnula Umbridge. Vstala, pomalu přešla k prázdné židli se složitě vyřezávanými ornamenty a posadila se. Nikdo nic nenamítal. Všichni si uvědomovali vážnost situace. Za jiných okolností by se Bellatrix rozesmála svým šíleným smíchem, ale to co se právě stalo, bylo něco nepopsatelného. Byl poražen Pán zla. Co víc, zavražděn. Ani myšlenky na něco takového si dosud nedokázal představit žádný ze smrtijedů. Nejabsurdnější na tom bylo, že se zabil sám. Dolores vypadala spokojeně. Vždyť ano, právě získala takovou moc a takový respekt, jako nikdo předtím. Drobně si odkašlala. S úsměvem na rtech pronesla: „Takže, kde jsme to skončili?" Připadalo jí to nesmírně vtipné. Pohlédla na všechny na levé, a pak pravé straně stolu. Obličeje měli bílé jak křída, ve tváři výraz šoku. Kdokoliv by se pokusil na ni zaútočit, bylo by to beze sporu tou poslední věcí, co by udělal. 

mezitím v Bradavicích:

Profesorka McGonagallová uspěchaně počítala žáky prvního ročníku v Nebelvírské koleji. Konečně byla Umbridge pryč, a tak mohli uskutečnit dlouho plánovaný útěk. Společně s ostatními přeživšími profesory po nocích vymýšleli plán. Shodli se, že musí své studenty zachránit od tohoto místa, kterému dříve říkali domov. Nebo přesněji od jisté osoby. Vypadalo to, že jsou všichni. Rychle si narovnala svůj klobouk, který jí během zmatku spadl na stranu a vyrazila s žáky pryč z místnosti. Také z ostatních poschodích se sbíhali studenti, všude panoval chaos. Největší panika byla u dětí ze zmijozelu, které se nezřízeně řítily po schodech, zakopávaly a strkaly se. Nebylo divu, neměly žádný dozor. Kde jen je ten zpropadený Snape?! Minerva právě včas zachytila nějakou dívenku za rukáv, dříve než stačila spadnut. „Nestalo se vám nic?" Obrátila k ní vystrašenou tvář. „Já vůbec nevím co se děje." „Zachraňujeme se" Pokusila se usmát, i když to bylo obtížné. „Utíkáme od zla." V hlavě jí zazníval Brumbálův hlas a jeho tak oblíbené fráze o tom, jak zlu nemůžeš utéct, ale musíš s ním bojovat. Zamračila se. Brumbál byl po smrti a o nějakém boji bez hůlek nemělo cenu mluvit. Pak už ji obklopili studenti ze všech stran a prchali směrem k velké bráně. To bylo špatně. Měli se vydat do sklepení tajnými chodbami. Snažila se překřičet dav, ale výsledkem byl jen ještě větší hluk. Myslela si, že to mají perfektně zorganizované, že všichni ví, kam mají jít. Studentů však bylo moc a profesorů žalostně málo. Co jen teď můžou dělat? pomyslela si zoufale.