Dark side of rose

Pocit moci

  „Musíš stát rovně Ginny," zašeptal Ron a rychle se pohledem vrátil k velkému křeslu, nebo spíš zdobnému trůnu. „Já už to ale nevydržím, stojíme tu déle jak dvě hodiny," vzlykla v odpověď. Také ostatní studenti začínali neklidně přešlapávat na místech. Dneska si opravdu dávala na čas. Rona už taky bolela záda. Nikdo se však neodvážil posadit, dokud nedostanou svolení. Zaslechli skřípot otevírání pantů a tlusté velké dveře se pomalu daly do pohybu. Osobě, na kterou všichni čekali se na tváři objevil široký úsměv. Falešný, pomyslel si Ron. A nebo možná upřímný. Dolores měla vždycky upřímnou radost z utrpení druhých. Drobnými krůčky se vydala napříč celou místností. Přejížděla pohledem od jednoho k druhému. Harry se díval do země a čekal až tahle každodenní rutina skončí a oni budou moct konečně zasednou ke stolu. Klapot podpatků najednou ustal. Vzhlédl a spatřil její přepudrovanou tvář přímo před sebou. „Všechno v pořádku?" zeptala se sladce. Byla jen jedna správná odpověď, která se po něm očekávala. Přesto vztek v něm zvítězil. „Ne, to opravdu není! Podívejte se na nás. Na všechny. Myslíte si že někdo z nás je v pořádku?!" Dolores poklesl úsměv na rtech. Lusknutím prstu se u nich objevili její strážci. Pokývla směrem k Harrymu.
  Zuřivě mu zkřížili ruce za zády, tak že se nemohl hýbat. „Nemůžete mě umlčet tím, že mě budete zas a znovu trestat! Nemůžete z pravdy udělat lež!" Zvonivě se zasmála. „Já můžu všechno Pottere." Byla tak blízko jeho obličeje. Nejraději by na ni plivnul. To by ale znamenalo jistou smrt. „Odveďte ho. Patnáct minut by mělo stačit." Uchopily ho silné paže v kožených rukavicích a surově ho odtáhly pryč. Otočila se na ostatní studenty.  „Ještě někdo by se rád vyjádřil?" Odpovědí jí bylo mrazivé ticho. Uvelebila se v křeslu. „Můžete se posadit." Hermioně po tvářích stékaly slzy, když si celá roztřesená sedla za stůl. Nemohli Harrymu vůbec nijak pomoct. Objevily se před nimi dřevěné misky s horkou kaší. Začali jíst, protože věděli, že další jídlo můžou dostat až za hodně dlouho. Umbridge spokojeně přejížděla pohledem po Velké síni. V jednu chvíli se zdálo, jakoby se setmělo, ale to jen mozkomor proplul příliš blízko okna. Není lepší pocit, než pocit moci, pomyslela si. Její osobní strážci stáli v rozích místnosti, naprosto nehybní s kočičími maskami, které budily hrůzu. Napila se ze svého oblíbeného šálku na čaj. Zadívala se na své prsty a úhledně upravené nehty.    Začínala se jí klepat ruka. Něco nebylo v pořádku. Pálení začalo pronikat jejím předloktím a stoupalo na intenzitě. Zprudka vstala, až se několik žáků otočilo a rychlým krokem se vydala z místnosti. Po schodech již běžela, co jí její růžové střevíčky dovolily. Ve své komnatě prohledala všechny skříňky, až konečně našla co hledala. Lahvička parfému. Jak obyčejná věc že? Ušklíbla se na jedovatě se svíjejícího hada propalujíc její pokožku. Je čas.