Erin Adlerová, sedmnáctiletá dívka z malé vesnice nedaleko Londýna, si zadala dva nelehké úkoly. Musí najít svou starší sestru Irene a přitom se ukrývat před paní Brendou Garciovou, která se jí snaží všemožnými prostředky najít. Při hledání své sest...
Zdravým! Doufám, že se máte dobře, protože tu je nová kapitola! Užijte si ji a dejte mi vědět jestli se vám líbila (nebo jestli se to dá vůbec číst). Další kapitola bude z pohledu paní Hudsonové. Zatím se mějte. CarolineAn
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Nějakou chvíli trvalo, něž jsem se dostala na smluvené místo. Ukázalo se, že moje orientace ve velkých městech je nulová. Proč tu nemůžou mít obří cedule typu "Tudy na Bond Street ", "Teď jste u Westminster Abbey" nebo "Zde začíná dělnická třída". Asi po hodině mého stěžování jsem se začala ptát na cestu kolemjdoucích.
„Slečno, tady jsem!" zavolal na mě kluk v oblečení, které tu nosilo většina chudších dětí. „Andrew?" „Ano slečno, to jsem já." „Pojďte, tady nemůžeme mluvit." Řekl a vyšel směrem k jedné boční uličce. Tak tohle je Andrew. No,....mohl by vypadat hůř. Třeba jako nějaký opilec. Blbost, vždyť je mladší než já! S Andrewem jsem si už nějakou dobu psala. Tedy, nejprve s jeho pánem. To on mi ho doporučil a ujistil mě, že je schopný a zná celý Londýn nazpaměť. Když už ho konečně vidím, je jedna věc jasná. Jeho matka měla sice dobrý vkus na jména, ale tím to hasne. „Nečekají tam náhodou nějaký tví kumpáni, aby mě mohly zamordovat?" „Cože!" „Ne,...za co mě máte slečno!" řekl poplašeně Andrew. „Takže, co výš o Irene?" zeptala jsem se ho hned co jsme došli k uličce. „Víte slečno.....bylo těžký jí vystopovat...." „Našel si jí?! " „Ano!" „Vlastně...ne tak docela. " „Byla naposledy viděna u Královské akademie." „U Královské akademie?" „Víš to jistě?" „Naprosto! " „Potřebujete ještě něco?" „Už ne..." „Super!" „Já už musím jít!" jakmile to dořekl, ihned vyběhl zpátky do rušné ulice Londýna. Chová se nějak divně, před chvílí byl v pohodě a najednou začal být nervózní. I když, pokud se zamyslí, Andrew začal být nervózní od chvíle, kdy jsem zmínila Irenino jméno, divné! Bohužel, už nemám šanci se ho na cokoliv zeptat.
Cestou zpátky do mého nového bytu, který jsem si stihla pronajmout ještě před rozhovorem s Andrewem, jsem se zašla podívat do pár obchodů s parukami, jelikož ta stará leží bůh ví kde v lese. Někteří prodavači si neodpustili poznámky stylu „Na co mladá dáma potřebuje paruku?" nebo „Vaší babičce už začali vypadávat vlasy, to je....cože to je pro vás! atd. Najednou slyším hlas, který mi je až moc povědomí. Otočím se a málem mě trefí šlak. Ve dveřích jednoho bytu stála v celé svojí kráse paní Brenda Garciová.K mojí smůle tam nebyla sama. Po chvilce na ulici vyšel nějaký muž. Toje....to nemůže být pravda....Sherlock Holmes! Ale vždyť...já nejsem na Baker Street! Ani na chvíli jsem nezaváhala a co nejrychleji vyběhla k postranní uličce. Naštěstí si mě nevšimly. „Au!" „Co to..." vkřikla jsem a rozhlídla se do čeho jsem narazila. Předemnou stála stejně překvapená Enola v červených šatech. Trošku mi připomínala panenku. Na nic nečekala, rychle mě popadla za ruku a táhla mě dál postranní uličkou.
