Případ v neznámu

Jejich sestra

„Jméno Holmes má v této zemi jistou váhu." „V mé škole dostaneš příležitost mu dostát." To byly první dvě věty, kterými mě přivítala slečna Harrisonová. Její penzionát je dokonalou ukázkou toho, před čím mě matka varovala. Zde se údajně měli holky z bohatých rodin učit vybranému chování. Týkalo se to hlavně těch, které byly, jak by řekl Mycroft, divoké, nezvladatelné, nevyhovující pro společnost.
Možná bych měla podotknou, že představa, jak by se měla chovat mladá dáma nevychází z hlav samotných žen, ale mužů a těm to takhle náramně vyhovuje. A co se týče příležitosti "dostát" jména Holmes, jsem přesvědčená, že to není třeba. Jsem ho hodna. No, ostatní nebyly toho názoru.
Některé dívky mi to dávali kvůli tomu, kdo jsem dost sežrat. Jako by nestačilo, že mi to neustále připomínali ostatní. Není zrovna žádné terno mít za bratry slavného detektiva a nadutého misantropa z vlády. Jak řekla slečna Harrisonová, "velké jméno". Nechápejte mě špatně, Sherlocka mám docela ráda.

Seděla jsem zamčená v pokoji (za trest-polila jsem dvě holky polévkou, protože se mi posmívali, jak jí jím) a myslela jsem na to, jak to tady nesnáším a, že slečna Harrisonová je zapšklá stará koza, když se otevřeli dveře a v nich vychovatelka se slovy, že mě ve své pracovně očekává ředitelka. Co ta mi chce? pomyslela jsem si. Neměla jsem zrovna náladu s ní mluvit. Sešla jsem schody a hned u dveří pracovny stála slečna Harrisonová s úsměvem na rtech. „Máš tu návštěvu Enolo." Z jejího úsměvu jsem usoudila, že to je Mycroft, takže se mi nálada automaticky zhoršila. Se skloněnou hlavou jsem vešla do pracovny připravena čelit svému nejstaršímu bratrovi. K ničemu jsem se neměla, tak mi slečna Harrisonová pozvedla hlavu. Nemohla jsem být víc překvapená. Nestál tam Mycroft, ale Sherlock.
„Vy?" řekla jsem nevěřícně.
„Můžete jít." řekl směrem ke slečně Harrisonové.
„Oh, jistě." „Hezká barva." Stačila ještě dodat k šatům co jsem měla na sobě, než odešla. No to určitě! Ta ženská si dělá srandu. Vždyť tu nosíme jen černou!
„Takovou sbírku románů jsem ještě neviděl." poznamenal Sherlock a položil knihu, kterou držel v ruce. Pomalu, ale rázně jsem k němu začala kráčet. Všimla jsem si, že má u sebe noviny. Hodlala jsem si je vzít.
„To bych snad radši četl noviny." Páni, on mi snad čte myšlenky! Pomyslela jsem si ironicky a vzala mu z ruky zmíněné noviny. Sedla jsem si s nimi a začala v nich listovat, abych našla osobní rubriku. Stejně jako Erin jsem hledala blízkou, milovanou osobu. Svoji matku. Nechala jsem jí v několika novinách, jejichž obsah by jí mohl zajímat, šifrovaný vzkaz a doufala, že odpoví. Zatím nic.
„Co tam pro lásku boží hledáš?"
„Proč zrovna osobní rubrika?" „Zbláznila ses?"
„Na takovém místě na to mám právo." řekla jsem a dál prohledávala zprávy v rubrice.
„Ahm..." přikývl Sherlock, který pochopil, co mě trápí.
„Mě jako dítě nutili do kaligrafie."
„Nesnášel jsem to, ale málo kdy mi něčí písmo neprozradí, co potřebuji vědět." Dořekl, přešel za stůl a posadil se naproti mně.
„Co člověk pozná z držení těla?" zeptala jsem se.
„Tím, jak člověk stojí, může maskovat své pravé já." „Žádná škoda."
„Našel jste ji?"
„Ne, zatím ne." „Byl jsem v čajovně, kde mě Edith ohrožovala konvicí." řekl s úšklebkem. Pobavilo mě to. Představa Edith, jak vyhrožuje Sherlockovi s konvicí v ruce byla lákavá.
„A v Limehouse." „Myslím, že si tam byla také." Nic jsem mu na to neodpověděla a znovu se koukla na noviny. Nemusela jsem se na svého bratra ani podívat, abych věděla, že se usmívá.
„Stal se z tebe úplný detektiv Enolo."
„Našel jste střelný prach a bomby?" zeptala jsem se s obavami.
„Ano."
„Proč by se?...."
„Toho se bojím..."
„Možná chce změnit svět." podotkl.
„Možná svět potřebuje změnit."
„Zastavíte ji?"
„Já se o politiku nezajímám."
„O lidi taky ne, pokud to nejsou stopy." řekla jsem mírně podrážděně. Tušila jsem kam tohle směřuje.
„Pomohl jste Mycroftovi mě najít?"
„Ne."
„Ale zjistil jste, že mám peníze a řekl mu to!" Teď už jsem byla spíš naštvaná.
„Zmizela jsi." „Museli jsme vědět kam až daleko můžeš utéct."
„Jsem pro vás jen případ, že?" „Kuriozita?"
„Proto jste přišel, tahat ze mě rozumy?"
„Ne..."
„Nebo snad máte pocit viny?"
„Protože mi na tobě záleží!" Tohle mě umlčelo. Ale ne na dlouho, tohle mi mohl říct už dávno. Jsme rodina sakra!
„Podléháte emocím." „Pochopitelné, ale zbytečné." Zamrkal, v podstatě jsem mu řekla to stejný, co on mi tenkrát ve Ferndell Hall.
Nic mi na to neodpověděl, ale bylo vidět, že ho to dostalo a také ohromilo. „Je to záhada, že?"

„Případ Tewkesbury." „Trochu složitější než pouhé zmizení."
„Vyskočil z vlaku...s dalším chlapcem." „Asi je někdo honil?" dořekl svoji myšlenku a podívala se na mě.
„Jak tohle víte?" No jasně, že mu to došlo, jemu nic neunikne.
„Sledoval jsem tě na stejnou stanici, na kterou odjel on."
„Edith zmínila nějakého "troubu"." řekl pobaveně Sherlock.
„A přišel mi telegram o mé mladé asistentce, která navštívila sídlo Tewkesburaů." Na to nebudu odpovídat!! pomyslela jsem si a uhla pohledem.
„Vyřešila jsi to?"
„Zatím ne."
„Mohu ti dát jedinou radu, jako detektiv kolegovi: Někdy musíš ve vodě zakopat nohama, abys přivábila žraloky."
„Tak proto jste přijel, žraločí lekce."
„Ne, přijel jsem dát ti tohle." řekl a přešel ke mně. Dal mi nějakou věc zabalenou v látkovém kapesníku. Rozbalila jsem to.
„Dash?!" řekla jsem už se slzami v očích na krajíčku.
„Našel jsem ho u ní pod polštářem." „Vidíš, schovala si ho."
„Trochu sentimentální, ale to ona vždycky..."
„Věřila tomu, že si výjimečná." „A já si to myslím také." Zvedla jsem k němu své oči plné slz, dojalo mě to. Sherlock se pousmál a dal mi ruku na rameno.
„Volba je vždy na tobě." „Ať si lidé tvrdí cokoliv, nezlomí tě to." „Jak matka potvrdila."
„Ty noviny si nech." řekl na rozloučenou a odešel.