Případ v neznámu

Konec dobrý, všechno dobré

„Nelíbí se mi to!" brblala jsem mezitím, co se naše tříčlenná skupinka přibližovala k panství Tewkesburyů.
„Mě se to zrovna také moc nezamlouvá, ale je to nejspíš naše jediná možnost." Odpověděl mi Tewky.
Vždyť je to naprosto šílený!
„Je to jediná a nejlepší možnost jakou máme Erin." „Jak jinak bys chtěla chytit vraha při činu." řekla Enola.
„Já vím, ale...fajn!" Nebylo moc co namítat. V podstatě to je naše jediná možnost, i když se mi vůbec nelíbí. Nelíbilo se mi to už od chvíle, kdy Enola najednou zastavila na křižovatce a měla ve tváři výraz, který prozrazoval, že hodlá udělat jedno z jejích největších rozhodnutí v životě. A taky pěkně nebezpečné a hloupé, co se mého názoru týče. A její obhajoba byla ještě praštěnější. „Někdy musíte ve vodě zakopat nohama, abyste přivábily žraloky." „Proč budeme vábit žraloky?" Zeptal se Tewky. No, stejná otázka napadla i mě.
Teď stojíme pár metrů od panství a stále mám pochyby. Co když to nevyjde? Co když někoho z nás zabijí? Myslela jsem si, že třeba řekneme Sherlockovi, když jsou s Enolou příbuzní a on si nějak poradí, ale ne, mi jsme se rozhodli vstoupit přímo do jámy lvové.
Enola se ke mně otočila a řekla: „Erin, věříš mi?"
„Ty víš, že ano a že jsem poslední člověk, který by z bitvy utíkal, ale tohle je šílenství." „Upřednostnila bych postup, u kterého bychom chytili vraha a nemuseli se bát o holý život."
„Erin, všechno bude dobrý." „Každý z nás se umí svým způsobem ubránit." „Mě od mala učila matka se dívat a poslouchat. Učila mě bojovat." „Žádné nesmysli typu vyšívání a lemování kapesníčků."
„Ty neumíš vyšívat?" podivil se Tewky. Úplně jsem viděla, jak se Enola snaží neobrátit oči v sloup.
„A ty máš u sebe pistole, ne?"
„Ano mám, ale používám je jen v krajních případech." „Nejsem zas tak dobrá ve střílení, mohla bych omylem trefit tebe nebo Tewkyho."
„Musíš věřit, že to dokážeš. Závisí na tobě nejen můj, ale i Tewkyho život." „Když bude potřeba, neboj se střílet, ano?"
Zavřela jsem oči a hluboce se nadechla. Pokud teď nedokážu ochránit mé přátele a sebe, tak nedokážu najít ani Irene. A to nemůžu dopustit. Znovu jsem otevřela oči a přikývla.
„Dobře jdeme na to!"

Ve foyer bylo liduprázdno. Jako by se všichni obyvatelé panství vytratili bůh ví kam.
„Matko!, Strýčku?" zavolal Tewky, ale žádné odezvy se mu nedostalo. Jen ticho. Velmi tíživé ticho.
Bylo mi jasné, že jediný, kdo tu na nás čeká je nájemný vrah a mi jsme mu vstoupili do jeho nastražené pasti. Ozval se výstřel. Enola popadla Tewkyho a strhla ho za brnění, které stálo poblíž. Já jsem je ihned následovala a vytáhla své pistole. Zaměřila jsem směrem odkud pravděpodobně vyletěla kulka a vystřelila jím. Ozvalo se něco mezi naštvaným výkřikem a zavrčením. Po chvíli k nám dolehl zvuk kroků a nabíjení pušky. Vrah šel přímo k nám. Enola na mě kývla a já jí to oplatila. Buď teď nebo nikdy. Enola vyběhla a já jsem vystřelila po vrahovy, abych získala jeho pozornost. Zabralo to okamžitě, vrah se vyhnul výstřelu a ukryl se. Enola se zatím stihla dostat za vraha a skočila na něj. Ten se začal zmítat a snažil se jí shodit. Enola se sice držela zuby nehty, ale nakonec jí shodil a než se vzpamatovala uštědřil jí ránu hlavní pušky do hlavy. Chtěla jsem mu to hned oplatit, ale do zorného pole se mi dostal Tewky. Vytřeštila jsem oči. Co to proboha vyvádí!
„Né!!!" vykřikla jsem, ale pozdě. Vrah si ho všiml, chytl ho a odhodil na brnění. Nezaváhala jsem ani vteřinu a vyběhla jsem na vraha. On se k mé smůle otočil dřív, než jsem stihla zamířit s pistolí a udeřil mě a pak vzal svou pušku a střelil mě do ramene.
„Vy děti jste jako hmyz." řekl a odplivl si. Zanaříkala jsem bolestí. Ať jsem se snažila sebevíc, nedokázala jsem udržet vědomí. Poslední, co jsem slyšela byl zvuk, který jsem nedokázala identifikovat.

Hlasy. Vlastně spoustu hlasů. Ustaraných hlasů? Jsou tak otravné. Nechtě mě sakra spát! Chtěla jsem se otočit na bok, ale najednou jsem ucítila strašnou bolest. V tu ránu mnou projela vlna vzpomínek a já otevřela oči a prudce se posadila.
„Au!" zajíkla jsem se bolestí. Kde to jsem? A co to mám na sobě? To je...nemocniční košile?
„Opatrně! Stále se zotavuješ ze zranění." řekl mi velmi povědomí hlas a podepřel mě. Byl to Tewky.
„Jsi v pořádku, díky bohu!" uslyšela jsem další povědomou osobu.
„Enolo?" Stála na druhé konci postele, slzy měla v očích. Rychle překonala vzdálenost mezi námi a objala mě.
„Myslela jsem si...že jsme tě ztratili." „Příště musíš být opatrnější!" „Ne...mi jsme byli být opatrnější!" vzlykala mi Enola do nemocniční košile.
„To je v pohodě...jsem v pořádku, jsem naživu, a to díky vám." „Ale teď mě pusť, to rameno vážně bolí." Snažila jsem se o veselí tón, ale sykla jsem bolestí.
„Promiň, jen...jsem tak šťastná." „Nevím, co bych dělala, kdybychom o tebe přišli."
„Enola má pravdu, měli jsme neskutečný strach." přisvědčil Tewky.
Otočila jsem se na něj a usmála se. „A já jsem zas ráda, že ty žiješ."
„ A jak to vůbec celé dopadlo?" „Je vrah...je vrah za mřížemi?"
„Ty si teďka hlavně lehni a odpočívej." Řekl Tewky a podal mi sklenici vody.
„Hned ti všechno povíme." řekla Enola, otírající si uslzené oči, a začala s vyprávěním.