Případ v neznámu

Hádanky všedního života

Štěstí nám nepřálo, nic jsme nenašli. Ptali jsme se kolemjdoucích, prohledali každé místo, kde by mohla Irene něco schovat (Irene je přece chytrá, podle mě už dávno ví, že ji hledám. Snad.), v podstatě jsme obrátili skoro každý kámen. Někteří lidé, především muži, se na nás při našem počínání divně koukali. Ale k ničemu to nebylo, nic jsme nenašli.

„Nic si z toho nedělej, zítra zkusíme prohledat okolí akademie, třeba něco najdeme.", uklidňovala mě Enola při naší zpáteční cestě z akademie.
„Neboj, určitě se nám podaří něco najít.", přidal se k ní Tewky.
„Díky lidi, že mi pomáháte." „Opravdu si toho vážím."
„Od toho jsou přátelé, ne?" řekla Enola.
„Teď se budeme soustředit zase na Tewkyho." „Má někdo z vás tušení, kdo ho najmul?"
„Nemám páru." „A vůbec, proč by mě chtěl někdo zabít?" ptal se Tewky.
„Věř mi, je spoustu důvodů.", odpověděla mu Enola.
„Možná kvůli pe..."
„Pozor!" vykřikl najednou Tewky.
Bohužel jsem nestihla zareagovat a někdo mě srazil k zemi. „Au!, sakra!, já mám vážně dneska smůlu." Zvedla jsem hlavu, ale už jsem viděla jenom záda běžícího chlapce. Byl to jeden z mnoha poslíčků, kteří za pár drobných roznáší vzkazy po celém Londýně.
„Hej!, dávej pozor, srazil si moji kamarádku!" volal za ním Tewky, ale marně, chlapec dávno zmizel v davu.
Oba dva mi pomohli na nohy. „Seš v pořádku?" zeptala se mě Enola.
„Ano, jsem v pohodě, jen těch šatů je škoda." Začala jsem se zbavovat hlíny, kterou jsem měla na šatech a všimla jsem si, že mi z výstřihu trčí kousek papíru. To mi tam musel dát ten poslíček, který do mě vrazil. Dost troufalí! Vyndala jsem papír a začala ho prozkoumávat.
„Co je to?" ptala se Enola a začala si kus papíru prohlížet taky.
„Umím sice několik jazyků, ale tohle nepřečtu.", řekl Tewky.
„To není napsaný cizím jazykem ty trubko, to je rébus.", řekla Tewkymu Enola.
„Dobře, ale jak tohle mám vyřešit?" zeptala jsem se a u toho si upravovala klobouk na hlavě.
„Tady určitě nic řešit nebudeme." „Pojďte, přijdeme na to v klidu u mě v bytě.", zavelela Enola a já s Tewkym jsem jí už jen následovali.

„Takhle bydlíš?", neodpustil si poznámku Tewky hned cojsme vešli do Enolina bytu.
„Pronajal sis snad pokoj v Ritzu? řekla Enola.
„Dopřál jsem si krapet větší pohodlí."
„Žena, která mi pokoj pronajala tvrdila, že je slušný."
„Tak to ti lhala."
„Je docela pěkný.", vložila jsem se do rozhovoru. Asi jsem nebyla zrovnapřesvědčivá. Popravdě, tenhle pokoj bych si pronajala jen ze zoufalosti. Tažena z ní vytáhla akorát peníze. Enola na rozdíl ode mě není takzcestovalá, vlastně nedávno utekla z domu. Není její chyba, že se nechalaobelhat. Když si vzpomenu na moji první zkušenost s okolním světem. Ach,to byly časy! Ted mě, bohužel, po celém Londýně honí paní Garciová v čele se SherlockemHolmesem. No, mohlo by to být horší.
„Pojďme se radši soustředit na případ.", řekla Enola.
„Tak, co s tím?" řekla jsem a položila papír s rébusem na stůl.

Chvíli jsme se na rébus všichni koukali, až se jako první ozvala Enola. „No jo!, břečťan."
„Co je s ním?" podivil se Tewky.
„Listy na něm rostou na střídačku, jako tady na tom papíře." „Tak půjdou písmena za sebou."
„Erin, podej mi prosím tužku." „Je v šuplíku u postele."
„Jo, hned tu bude.", řekla jsem a šla vyndat tužku ze šuplíku a pak jí dala Enole.
Hned jak jí měla začala psát písmena, tak jak mají jít za sebou.