Případ v neznámu

Strach z neúspěchu

„Strach je moudrost tváří v tvář nebezpečí, není se za co stydět.

- Sherlock Holmes

Na střeše jsem moc dlouho nepobyla. Pár metrů od okna jsem uviděla okap, po kterém jsem začala opatrně lézt dolů. Jakmile jsem dosáhla země, rozběhla jsem se. Ani pořádně nevím, kam a jak dlouho jsem běžela, protože mi cestu rozmazával vodopád slz, který jsem nedokázala zastavit. Cítila jsem se hrozně. Během chvilky jsem ztratila hned dva kamarády, svoji sestru jsem nenašla a nemám tušení co budu dělat dál. Tak jsem se aspoň donutila zastavit a odpočinout si. Všimla jsem si, že stojím před nějakou kavárnou, nebo co to bylo. Rychle jsem si začala utírat slzy. Nestála jsem o to, abych na sebe někoho upozornila.

Snažit se zastavit slzy, které stále nechtěli přestat téct, bylo v tuto chvíli marné. Ať jsem se snažila sebevíc, prostě to nešlo. Najednou se přede mnou objevil kapesník. Vůbec jsem nad tím nepřemýšlela a kapesník si vzala. Při otírání očí jsem ze sebe dostala hodně přiškrcené děkuji, víc jsem nedokázala říct.
„Už je ti líp děvče?" zeptala se po chvíli neznámá.
Nadechla jsem se a vydechla, abych se uklidnila a se stále skloněnou hlavou jí odpověděla „Ano je, nemusíte si dělat starosti." „Ale, děkuji vám za kapesník." dodala jsem nakonec.
„Není zač, nechtěla by ses jít posadit tady do Čajovny?"
Do Čajovny!, blesklo mi hlavou. Odvrátila jsem zrak od země a podívala se s kým to mluvím. Naproti mně stála urostlá paní tmavé pleti.
„Promiňte, ale vy jste...?"
„Jsem Edith Graystonouvá a vy se jmenujete jak slečno?"
„Erin..."
„Adlerová!" dokončila za mě.
„Ano, jak víte, kdo jsem?"
Místo odpovědi mi řekla „Pojď dovnitř, musíme spolu něco probrat."

Edithina kancelář byla v druhém patře budovy, na druhém konci místnosti za skleněnou přepážkou. Za ní bylo vidět na skupinu žen učící se bojové umění (džúdžucu). Podle všeho tu všechno vedla Edith a přemýšlela jsem i nad tím, že se i Enola musela učit od ní.
„No, popravdě jsem čekala, že sem přijdete všichni tři, ale seš tu jen ty, co se stalo?" spustila hned co se posadila za velký kancelářský stůl.
„Nejdřív chci vědět odkud mě znáte."
Edith mi neodpověděla, ale otevřela šuplík, vytáhla z něj fotku a podala mi jí. 

Nemohla jsem uvěřit svým očím. Na stole ležela fotka mojí matky za mlada. Pamatuji si, že mi Irene říkala, že se jí hodně podobám.
„Kde jste...?"
„Tvá sestra mi jí dala, abych tě poznala." „Vážně se jí hodně podobáš." řekla s úsměvem.
„Matce?, asi trošku ano." připustila jsem.
„Povahou se ale víc podobáš Irene." řekla zamyšleně.
„Víte kde je Irene?" zeptala jsem se v naději, že bych svojí sestru mohla konečně spatřit.
„Erin, nehledej jí."
„Ale..."
„Výslovně mě prosila, abych ti tohle vyřídila." „Irene má teď...pár věcí na práci." „Až nastane čas, najde si tě sama.
„Ale já nevím, co si mám počít." „Jsem úplně sama a..." nedokázala jsem dokončit větu už jsem měla zase slzy na krajíčku.
„Nejsi sama Erin, máš své přátelé, kteří při tobě stojí." „To mě přivádí k předešlé otázce, kde je Enola a Tewkesbury?"
„Pryč!" „Jedna ženská udala Enolu a pak nás našel Lestrade." „Chtěla jsem s ní zůstat, ale přemluvila mě, abych šla." „Nevím, co sní je a Tewky je taky někde vtahu."
„Takže, Mycroft to dokázal." řekla Edith mrzutě. „Vy to však nějak zvládnete, ostatně jako vždycky."
Zamrkala jsem, tohle jsem vážně nečekala. Jak může být tak klidná! Já vůbec nemám tušení, co budu dělat! Jak může něco takového říct. Sem snad nějaká superhrdinka z knížky? Ne že by se mi nehodilo jí teďka být. Věděla bych co dělat dál, všechny bych zachránila a moc bych se u toho nenadřela. Jenže já jsem Erin, sedmnáctiletá holka na útěku, nemám momentálně ani kamarády ani sestru. Sečteno a potrženo, jsem ÚPLNĚ v háji.
„Erin, jdi si dolů odpočinout, za chvíli za tebou přijdu a něco dobrého ti přinesu, když budeš chtít." řekla mi Edith. Vydolovala jsem ze sebe ten nejlepší úsměv, který jsem ještě svedla a chystala se odejít. Zastavila jsem se tázavě u fotky svojí matky a podívala se na Edith.
„Vem si ji, mě k ničemu nebude." Kývla jsem a vzala si jí a uložila do kapsičky u šatů.

Čajovna je moc krásné místo. Výzdoba nebyla přehnaná aatmosféra tu byla taky pěkná. Enole a Tewkymu by se tu určitě líbilo. Enolea Tewkymu.... Zase mi bylo smutno. Musím se snažit něco vymyslet. Ale co?
„Mohu si přisednout?" ozval se poblíž mě mužský hlas.
„Poslužte si." odpověděla jsem mu, ale nenamáhala jsem se zvednout hlavu, abychse podívala, kdo to je. V tuto chvíli mě to vážně nezajímalo.
„Dnes máme opravdu nádherné počasí." řekl cizinec.
„Ano, je opravdu nádherně." řekla jsem nezaujatě.
„Chováte se takhle ke každému, slečno Adlerová?" Při zaznění mého příjmení jsemsebou trhla a podívala se kdo na mě mluví.
„Vy!?" Myslela jsem, že mě trefí, přede mnou seděl Sherlock Holmes. Tak, ateď jsem definitivně v koncích, pomyslela jsem si.
„Proč tu jste pane Holmesi?" „Přišel jste mě předat paní Garciové?
„Ano i ne." „Přišel jsem si s vámi promluvit a něco vám, s prominutím,objednal." Hned co to dořekl se objevila Edith a položila přede mně čokoládovýdort.
„Skoro každý má rád sladké, ne?" dodal ještě. Sherlock Holmes mi koupilčokoládový dort. Svět se zbláznil.
„Díky Edith." řekl směrem k ní.
„Nedělám to kvůli vám, ale kvůli Erin." „A co se vás týče, myslela jsem, že vástu už neuvidím." odpověděla mu na to Edith. A ne zrovna moc příjemně.
„Stále sem můžu pozvat svého bratra."
„Stále si můžu dojít pro konvici."
Páni, ti dva se vážně mají rádi. Radši bych měla zasáhnout.
„Em, pane Holmesi, o čem si chcete promluvit?" „A jak jste mě našel?" Tuposlední otázku jsem položila čistě ze zvědavosti a také je známo, že seSherlock Holmes rád chlubí tím, co ostatním nedochází. Každopádně se ti dvaaspoň neporvou.
„Ach ano, chtěl jsem si promluvit o Enole." „Ale nejdříve k tomu, jak jsemvás našel."
„Jak jistě tušíte, vyhledala mě paní Garciová, abych vás našel..."
„Ta vám napovídala báchorky o tom, že jsem její dcera." dořekla jsem za něj.
„Ano, dala mi fotografii, kterou už určitě máte u sebe." řekl a poukázal keskryté kapsičce u šatů. Se zamračením jsem ji vytáhla. Nebyla jsem zrovnanadšená z toho, že to ví.
„Podle ní jste poznal, kdo jsem?" zeptala jsem se ho a u toho se podívala nafotku mojí matky.
„Ano, přesně tak." „Hned co jsem jí uviděl, poznal jsem, že mi lže."
„I tak jste souhlasil s tím, že mě budete hledat?" řekla jsem mu vyčítavě.
„Jsem detektiv, slečno Adlerová, emoce do mojí práce nepatří, i kdyby to mělobýt osobní." „Samozřejmě, kdyby vám chtěla ublížit, tak bych případ nepřijmul."Přikývla jsem. Na to se nedalo nic říct. Je právě takový, jak ho lidé popisují.
„Co se týče dalšího postupu, měl jsem, jak lidé říkávají "štěstí"." „Pátraljsem i po Enole a ta jela společně s mladým markýzem a s vámi vlakem."řekl a podal mi noviny, které měl u sebe. Na titulní stránce byl obrázek vlakua pod ním velkým písmem napsáno Dva mladí chlapci a dívka vyskočilyz jedoucího vlaku! Takže jsme tak nenápadní nebyly, super.
„Dál už jen stačilo následovat jednu stopu, když jste byly spolu." dořeklSherlock.
„Jenže mi už spolu nejsme." řekla jsem smutně.
„Kvůli tomu tu taky jsem."
„Tak nějak nechápu, co po mě chcete, pane Holmesi." „Ani nevím, kde vůbec jsou."
„S tím bych mohl trochu pomoc." „Enola je v penzionátu slečny Harrisonové."Takže to bude jeden z těch dokončovacích škol pro mladé dámy. Odtamtudjí jen tak nedostanu.
„Aha, dobře." vysoukala jsem ze sebe.
„Abych byl přesný, úplně nesdílím bratrovo rozhodnutí ohledně "řešení" problémutýkající se Enoly."
„Problému, takhle to vidíte?" řekla jsem nevěřícně.
Sherlock moji otázku ignoroval a mluvil dál. „Možná by se jí hodila menšípomoc."
„Pane Holmesi, vy mi tu naznačujete, že bych měla pomoc Enole utéct?"
„Nic vám nenaznačuji, slečno Adlerová." „Jen vám říkám svůj názor na danou věc."
„Ach tak." řekla jsem a pousmála se. Úsměv mi ale dlouho nevydržel. Dotakových penzionátů se špatně dostává, a i kdyby se mi povedlo dostat sedovnitř, nemám zaručený, že se dostanu i ven. Představa, že by kvůli mně mělaEnola potíže, to nesnesu. Stejně bychom na to museli být dva a Tewkyho bych tímakorát ohrozila na životě, já....
„Děje se něco slečno Adlerová?"
„Asi nejsem tak dobrá, jak se domníváte." „Abych se přiznala, už předtím jsembyla v koncích a teď to není jinak." řekla jsem ještě smutnější.
Sherlock si povzdechl a podíval se mi přímo do očí a řekl „Jestli si někdodokáže poradit, tak vy, o tom nepochybuji."
„Ale co když se něco špatně semele a mám strach, že..."
„Každý máme z něčeho strach Erin, záleží ale na tom, jestli se svémustrachu postavíme nebo se jím necháme pohltit." Teď mi dokonce tyká, vážněmusí být hodně nesvůj. Podle toho, co jsem slyšela, není zvyklí projevovat mocemoce. Jakmile jsem dokončila myšlenku se Sherlock opravil.
„Co myslíte, slečno Adlerová?"
„Myslím..., že se jím nenechám pohltit."
„To rád slyším." „Ted mě omluvte, musím jít."
Než se zvedl rychle jsem řekla „A povíte paní Garciové, že jste mě našel?"
„Byla to moje práce vás koneckonců najít, ale ze staré známosti s vašísestrou vám nechám náskok." „Odpočiňte si a běžte, za nedlouho se tu užneobjevím sám."
„Dobře a děkuji."
„Není za co, slečno Adlerová." „Na shledanou." řekl a šel ke dveřím Čajovny.Zamyšleně jsem se koukala na jeho mizející postavu ve dveřích a konečně siukrojila kousek čokoládového dortu. (Hm, dobrota.) Asi už vím, coudělám.