Živý mezi mrtvými

Epilog

Po druhé mě vzbudil hluk. Někdo je v chodbě. Potichu jsem vylezl z postele a vzal si nůž, co ležel na nočním stolku. Co nejtišeji otevřel dveře. Potichu našlapoval k chodbě.  Dech mi vázl v plicích. Srdce bilo až v krku. Všude byla naprostá tma. Opatrně jsem nakoukl za roh. V záři baterek jsem rozeznal tři siluety.
,,Vidíš něco Rone?" Ozval se jeden z nich.
,,Rone?" Vydechl jsem. Dotyčný se otočil mým směrem.
,,Jsi tady." Vydechl George.
,,Jste tady?" Vydechl jsem nevěřícně.
,,Ty žiješ." Vydechl Fred, dvěma dlouhými kroky bylnu mě a objímal mě.
,,Kde, ale...kde je?" Pohledem jsem přeskakoval z jedoho na druhého. Proč tu není? Kde je? Je snad? Nemůže být! Po tvářích mi tekly slzy.
Ron zběsile vrtěl hlavou.
,,Je v pořádku. Čeká v autě, neměl sílu.." Vyznělo do ztracena. Otočil se a vyběhl ven.
,,Pěkně jsi nás vystrašil kamaráde." Poplácal mě Fred po zádech.

Harry

Sledoval jsem jejich vzdalující se postavy. Zavřel jsem oči. Kolem mě bylo ticho, ticho které mě zabíjelo. Snažil jsem se ovládnout tělo, ale nešlo to. Třásl jsem se a nebyl sto to zastavit. Před očima jsem měl všechny ty dokonalé okamžiky. První úsměv, první polibek, jeho nadšený výraz když jsme si řekli ano. Těch několik málo okamžiků mi připadalo jako deset dní. V tom jsem otevřel oči a viděl postavu sprintující zpět. Ron. Zběsile mává.
Zastavilo se mi srdce. Zavřel jsem oči a viděl prázdnotu. Jeho bezvládné tělo, prázdný výraz v těch nejkrásnějších očích, co znám. Po tvářích mi stékaly první slzy. Hermiona mě chytla za paži. Ron prudce otevřek dveře od auta a já na něj jen zděšeně hleděl.
,,Žije." Jedno slovo. Jedno jediné slovo stačilo, aby mi zalehly uši, začalo hučet v hlavě, slzy tekly nekontrolovatelně po tvářích. Jedno slovo. Žije.
,,Žije."Zopakoval jsem šeptem. Do žil se mi vrátil život. Zběsilem jsem vyrazil z auta. Těch několik metrů jsem zdolal za setinu vteřiny, stál jsem ve dveřích a hleděl na něj. Stál tam. Jako nejdokonalejší socha na světě. Živej, se slzami v očích,  úsměvem ve tváři. Ten úsměv.
Vrhli jsme se jeden druhému do náruče. Držel jsem ho jako by na tom závisel můj život. On je můj kyslík, on je má voda. Bez něj nemůžu žít.
,,Miluju Tě." Zašeptal naléhavě do polibku.
,,Miluju Tě." Oplatil jsem mu.
,,Vy jste ták sladcí." Pronesl Fred pobaveně.

Draco mi ležel v náručí, ostatní polehávali, posedávali s námi kolem krbu.
,,Co se vše stalo Draco?" Zeptal se do ticha Neville.
Draco se dal do vyprávění. Držel jsem ho v náručí, mačkal ho a zatínal pěsti, když mluvil o Thomasovi. Byl jsem neskutečně pyšný, tenhle křehký, krásný, úžasný muž toho dokázal tolik.
,,A co teď?" Upřel na mě pohled.
,,Teď? Mělo mě to napadnout před rokem, když tohle šílenství začalo, ale když už jsme tady mohli by jsme tu zůstat. Zatím tu je bezpečno." Políbil jsem ho.
,,To tě mohlo napadnout před rokem." Pronesla pobaveně Hermiona.
,,Ale myslím, že tu můžeme žít." Dodala s úsměvem.
,,Zatím." Podíval se na mě Ron.

Poslední kapitola. A je to. Ráda bych od vás dostala nějakou zpětanou vazbu. Uvažuji nad pokračováním, ale nejsem si jistá zda to má cenu a také by to nebylo hned. Vždy si minimálně polovinu povídky napíšu na papír a pak přepisuji a dopisuji. Ale hlavní je, zda se nemohu rozhodnout zda by pokračování mělo být o začátku pandemie, první okamžiky, první boje, tudíž časově před touto povídkou nebo pokračování přímé, život v "bezpečí"? Zkuste napsat svůj názor.
Moc Vám děkuji za všechny ohlasy, za všechna přečtení a snad někdy příště.