Růžový Rytíř (Naruto)

špetka naděje

Rytíři stáli v řadě za sebou a ani se nehnuly, jejich kapitán stál jako ostatní se  vztyčenou hlavou. Svýma temnýma očima si nás všechny prohlížel.

Nevím co se dělo, ale byla jsem nervózní. Proč by chtěli aby se všichni schromáždily? Podívala jsem se na otce a ten se díval sklesle do země, to samé dělal i pan Yamanaka. Oni věděli co se děje a nic hezkého to určitě nebylo. Chtěla jsem se otce zeptat co o tomhle všem ví, ale předeběhl mě kapitán rytířů.

,, Doufám že už jste tady všichni, déle už čekat nehodláme. Říše monster a bestií nám vyhlásila válku" řekl zřetelně a nahlas tak aby všichni věděli že to myslí vážně,
,, chlapci starší 15 let a ostatní muži půjdou s námi, zbytek bude bránit svou vesnici"

S těmito slovy vypukl ve vesnici chaos. Děti začaly objímat své otce a starší bratry. To nemyslí vážně, chtějí mi vzít tátu. Podívám se na otce a ten se dívá pouze na kapitána. Jeho oči jakoby ztratily život. Najednou se z davu vynoří Choji.

,, Pane, můj otec je těžce zraněn, nemůže jít do války!" Vykřikne po kapitánovy a ten se na něj podívá, ,, tak místo něj půjdeš ty." Tlustý chlapec jménem Choji teď stál jako socha, bledý a nehybný. Už od dětství vím že nesnášel konflikty a násilí, no a teď má jít do války?

Kapitán zvýšil hlas, ,, zítra ráno ať jsou tady všichni muži. Válka se sama od sebe nevyhraje," dořekl a otočil se ke svým vojákům a odešly z vesnice.
_______________________________________________

Dnes mamka k večeři udělala tátovo oblíbené jídlo, jeho poslední jídlo. Táta se svou poraněnou nohou nemá šanci přežít, tenhle fakt jsme všichni tři věděli.

Jedli jsme v tichosti, tedy dokud jsem  nepromluvila, ,, Nesmíš tam jít" pronesu a otec se na mě zamračí. ,, Musím, je to má povinnost, je to čest sloužit našemu království" řekne a dál začne jíst, ale já se nehodlala vzdát. ,, Čest? Jaká čest? Jaká povinnost? Nemáš důvod tam chodit! Kde byli rytíři když napadly naší vesnici?"
,, Sakuro!" Zakřičí na mě otec a tím mě přeruší. ,, Když nepůjdu do války, tak kdo tam půjde místo mě? Pokud ta monstra neporazíme, " na chvíli se zarazil, ,, budou na nás útočit pořád a nikdo je nezastaví" poslední slova pronesl zdrceně.

,, Tak tam místo tebe půjdu já!" Řeknu sebevědomě. Byla jsem tajně cvičena a mám větší šanci na přežití než on, tohle je jediné východisko. Pomyslím si. Matka a otec se na mě překvapeně podívají.

,,To nemyslíš vážně," řekne naštvaně matka a vstane od stolu. Takhle naštvanou jsem jí ještě neviděla. ,, Ženy na bojiště nepatří," dodá otec, který už byl z toho všeho unavený.

,, Proč žena nemůže bojovat stejně jako muži? Já umím bojovat!" Řeknu a praštím rukou o stůl. Tahle večeře mě přímo ničila.

,, A kde ses přesně naučila bojovat Sakuro?" Zeptá se klidným tónem otec, ani se na mě nedíval. Hleděl pouze do svého talíře. Na tohle jsem neměla co říct. Nemohla jsem prozradit že mě Lady Tsunade potají trénovala.

,,Dnes už nebudu jíst" řeknu a odejdu od stolu. Tahle večeře byla nejhorší v mém životě. Musím vymyslet plán, plán jak tátu zachránit.

Když jsem vešla do svého pokoje, tak jsem měla chuť se schoulit do klubíčka a brečet. Nevím jak mám tátu zachránit. Nevím co mám dělat. Sednu si na postel a podívám se na svůj skromný noční stolek, na něm leželo malé zrcátko co mi dal táta k osmým narozeninám. Podívala jsem se na svůj odraz. Můj depresivní výraz mi moc nepomohl. Mé růžové vlasy byli lehce pocuchané, přesto jakž tak držely v dlouhém culíku.

Nakonec jsem na něco přišla. Při vzpomínce na Chojiho, jak tam stál jako socha před kapitánem jí vnukl nápad. Když by se převlékla za chlapce mohla bych nastoupit místo otce.

Vzala jsem do ruky malý nožík. Teď nebo nikdy, pomyslela jsem si. Usekla jsem velkou část vlasů, před malým zrcátek jsem si začala stříhat vlasy na krátko.

Netrvalo dlouho a bylo to hotové. Nikdy jsem si nemyslela že vlasy na krátko by mi mohly tak slušet. Má jediná viditelná ženská přednost byla pryč.

Teď zbývalo pouze chlapecké oblečení a lektvar, který by uspal mé rodiče na celý den. Nepotřebovala přemlouvat rodiče o něčem co 100% neschválí. Věděla jsem že vše potřebné je u Lady Tsunade, vzala jsem si tedy přes sebe plášť.

Musela jsem jít oknem aby si mě rodiče nevšimly, nebo spíš mých nakrátko ostříhaných vlasů. Naštěstí okno nebylo moc vysoko.

Jelikož byla tma tak bylo možné že potkám nestvůru, kdybych mohla tak bych za Lady šla ráno, ale na to by už nebyl čas. Abych došla k Tsunade nepozorovaně budu muset projít přes les, kde se to nebezpečím jen hemží.