31 DAYS ✔

t-e-n

"Byla bych opravdu ráda, kdyby jsi se mnou alespoň trochu spolupracovala, Alexandro," naléhala ni doktorka Carterová. Už poněkolikáté. A marně.

"Nechci s vámi, jak vy říkáte, nijak spolupracovat," namítla Alex upřímně. "Ještě vám to nedošlo?"

"Chci ti jen pomoct. Pouze tvůj přístup mi to neumožňuje, to je celé."

"Já se vás ale o nic takového neprosím! Nikdy jste mi ani trochu nepomohla a nepomůžete mi ani teď. Není to možné."

"A proč si to myslíš?" zeptala se.

"Bože, děláte, jako bych vám to neřekla snad stokrát!" vyhrkla Alex podrážděně. Nemohla to vydržet. "Máte něco, co mě vyléčí? Nemáte. Samozřejmě... A co takhle nějaká transfuze? Ne? Jasně, že ne! Mou skupinu totiž taky nemáte. Takže z naší spolupráce nejspíš nic nebude, je mi líto."

"Dobrá tedy," rezignovala Carterová znaveně a zvedla se ze židle, kterou vrátila na její původní místo u stěny. "Budu si muset promluvit s tvou matkou."

"S tímhle na mě prosím nechoďte." Protočila Alex očima. "Takhle to na mě neplatí."

"Věř, že jsem si toho stihla všimnout." Profesionalita najednou ustoupila stranou. Poznala to v tónu hlasu, jakým k ní promlouvala. A nebyl zrovna nejmilejší.

"Očividně ti nezáleží na tom, čím si paní Farrelová prochází, protože nejvíc ze všech trpíš ty. A tím, že si mě pro tebe najala na sezení, kdykoliv bude potřeba, ti především chtěla pomoct ona. Ale to je i v mém zájmu. Vždy. Ať už se jedná o kohokoliv. A upřímně mě mrzí, že ty tu možnost odmítáš, protože kdyby jsi ji přijala, ulevilo by se nejen tobě, ale i lidem ve tvém okolí. Zkus o tom alespoň přemýšlet, pokud to však na tebe nebude příliš..."

"Možná, že máte pravdu," uznala po chvíli, "ale i tak nic nechápete. Já se musím vyrovnat se smrtí a na to jste jistě žádnou příručku nečetla, abyste mi teď mohla dávat rady, které by mi, jak říkáte, měly pomoct."

"Zůstává to tedy jenom na tobě, to tím chceš říct?"

"Ano," odpověděla prostě.

"Nikdy nejsi sama, Alex." Ta se však pohrdavě uchechtla.

"Vždy se najde člověk, byť třeba jeden, co při tobě bude stát, ale bude."

"Jo, ale za jakou cenu? V mém případě za tu, že tomu dotyčnému ublížím neskutečným způsobem, a to nechci."

"Možná je však ochotný to podstoupit. I za všechnu tu bolest."

Alex mlčela. Carterová s ní poprvé mluvila jako... člověk. A přestože v situaci, ve které se nacházela, ona sama nijak extrémně nefigurovala, říkala věci, co Alex chápala více než dobře. I když v ně tolik nevěřila.

Ale ví, že Shannon za ní stát bude. I přes tu bolest, jednoduše vždycky bude, jako stála při otci. Ve chvíli, kdy o něj Alex přišla a Shannon přišla o muže, viděla ji na úplném dnu. Byla jako tělo bez duše s potoky slz na tvářích. Nemluvila, nejedla, téměř nespala a Alex se se vším vyrovnávala sama. Pochopit to, že svého tátu už nikdy neuvidí, bylo to nejtěžší, co za svůj život musela udělat. Ano, musela. Jiná cesta ani nevedla. A teď to musí pochopit znovu a v jiném úhlu pohledu. A ví, že ublížit matce je rozhodně to poslední co chce.

"Přeju ti hodně štěstí, Alex. Sbohem."

"Sbohem, paní Carterová."

Věděla, že to bylo naposledy, co se viděly. Byla si tím jistá, ale nevadilo jí to. Nic pro ni neznamenala. Jako člověk, který kolem vás jen tak projde na ulici plné lidí. Bezvýznamný kolemjdoucí. A Alex pro ni možná byla někým podobným.