Ležela na zádech se stále zrychleným dechem a s očima upřenýma do stropu. Nesnáší sny. Vždycky se probudí s prudce bušícím srdcem a zmatená. Obzvlášť, když se v nich promítají ti, o které přišla.
Povzdechla si a pomalu se zvedla. Ze židle od stolu si vzala svetr a potichu zamířila ke schodům, jenž opatrně sešla. Uvařila si do svého hrnečku s kočkou malinový čaj a venku na terase se posadila do proutěného křesílka.
Sice jí byla zima, ale dovnitř se vrátit nechtěla. Čerstvý noční vzduch a jasná obloha zaplněna hvězdami ji uklidňovala. Jenom vlny a šum moře, to tu postrádala. A taky svou houpačku.
Bylo jí pět, když ji její otec postavil pro svou malou holčičku. Ale potom, co odešel, bylo jí deset, se už na ni nikdy neposadila, nikdy už se na ní nezhoupla. Jenom se na ni dívala a vzpomínala, protože to byla jedna z mála pěkných věcí, co si i v mysli chtěla o tátovi ponechat.
"Bože, Alex! Co tady děláš?" Uslyšela matčin káravý hlas. Tohle přesně nechtěla-aby ji tady nešla. "Je hrozná zima. Nesmíš nastydnout," říkala a přehazovala jí přes ramena starou kostkovanou deku. "To by nám ještě tak chybělo," mumlala si pro sebe.
"Nepříjemný sny," vysvětlila dívka a dopila zbytek vlahého čaje, načež hrneček odložila na malý kulatý stolek. "A co ty?" zeptala se.
"V posledních dnech špatně spím, neustále se jen převaluju," odpověděla Shannon znaveným tónem a posadila se do druhého křesílka. Mlčky svou dceru pozorovala. Přišlo jí to všechno nemožné. Proč ony? Proč?
"O čem se ti zdálo?" zeptala se po chvíli ticha.
"O tátovi," odpověděla tiše. "Vlastně se mi o něm zdá pořád a... nemám z toho dobrý pocit," přiznala. Vybavovala si totiž slova babičky Shirley, u které jako malá trávila letní prázdniny. Byla silně věřící a zároveň i velmi pověrčivá a dávala to dost jasně najevo.
Jednoho rána ji našla sedět u stolu v kuchyni se starým albem černobílých fotografií prohlížejíc si svou rodinu.
"Co to děláš?" optala s a zvědavě nakoukla dovnitř.
"Vzpomínám. Už na mě čekají," odpověděla.
"Kde? Kde čekají?" ptala se nadšeně.
"Daleko, Lexie, daleko."
"A můžu jít s tebou? Chci je taky vidět."
"Ne, to nemůžeš." Zavrtěla hlavou a posadila si ji na klín. "Ještě je na to příliš brzy."
"Ale já je chci vidět!" namítala. Nikdy své prarodiče neviděla, ani bratra babičky nikdy nepoznala.
"Pamatuj, Lexie. Až budeš jako já, stará, s vráskami v obličeji a s brýlemi na nose a ve svých snech uvidíš ty, co už s tebou nejsou, znamená to, že už bez tebe nadále nechtějí být a přišli si pro tebe."
"Tomu nerozumím," zamumlala nechápavě a upírala na ženu zmatený pohled.
"To ani nemusíš, zlatíčko," ujistila ji vlídně.
Babička tři týdny na to zemřela. A to, co jí tehdy řekla, pochopila, až když byla starší a seděla u nemocniční postele svého otce. Říkal něco podobného. A teď se to stejné děje jí samé. Jasnější už nic být nemůže...
"Moc mi chybí," promluvila po chvíli a pohlédla na matku. "Moc."
"Mně taky, Alex," řekla a chytla ji za prochladlou ruku. "Mně taky."
"Odpustíš mi to?" zeptala se s pohledem upřeným do jejích tmavě modrých očí.
"Alex!"
"Protože já, já si to odpustit nedokážu," snažila se potlačit slzy, co se jí draly do očí. "Já ti to nechci udělat!"
ČTEŠ
31 DAYS ✔
Fanfiction"Síla bojovat, kterou mi dal, nestačila. Už předem bylo rozhodnuto. A já vítězem nebyla."
