31 DAYS ✔

t-w-o

Zacinkání zvonečku stejně jako včera upozornilo na její příchod. Omamná vůně čerstvého pečiva taky nechyběla, byla snad ještě silnější, jelikož ze zadní části pekařství právě vyšel kudrnáč nesoucí bednu s jistě právě dopečenými bochníky chleba.

"Ahoj," pozdravil ji zvesela, jakmile ji spatřil. Přes rameno měla danou tašku s notebookem, z čehož hned usoudil, že by se dnes taky mohla zdržet a to ho z nějakého důvodu potěšilo.

Málokdo totiž přijde a posadí se tu na dvě hodiny jako ona. Lidé si koupí co chtějí a hned zase zmizí. A když je to takhle každý den, začne vás to poněkud unavovat.

"Ahoj," usmála se a přešla až k prodejnímu pultu. Zhluboka se nadechla a uznale pokývala hlavou. "Krásně to voní."

"Před chvilkou jsem je vytáhl."

"Pečeš sám?" zeptala se se zájmem.

"Občas, ale dneska je tu Margarette a Charlie. Takhle ve všední dny by to jeden člověk všechno sám nezvládal," vysvětloval, načež začal vyrovnávat bochníky do velké ošatky za ním.

Přemýšlela nad tím, jestli ještě studuje nebo ne, ale spíš se přikláněla k té druhé možnosti vzhledem k tomu, že je úterý a byl tu i včera a v rámci školy tohle rozhodně nebude. A u ní už to nemá cenu.

"Jo, jasně," přitakala. "Tak mi pověz, co je tu bezkonkurenčně nejlepší?" zeptala se, přičemž nahlížela do nejbližších boxů. Sice snídala, ale tomu výjevu a vůni se opravdu těžko odolává.

"No dobře, jak chceš," souhlasil. "Ale upozorňuju tě, že až ochutnáš, nebudeš odsud chtít nikdy odejít."

"Myslím, že to risknu. Tak se pochlub," pobídla ho a upírala na něj nedočkavý pohled.

"Chviličku. Zatím si jdi sednout," řekl a zmizel vzadu za tmavým závěsem, určitě schovávající samé srdce tohoto pekařství.

Přešla tedy k nejbližšímu stolu, sundala si kabát s lehkou šálou a posadila se. Tašku s notebookem zatím položila na druhou židli a očima hlídala okolí pultu. Za chvíli se vrátil, v rukou držel bílý talířek a šel přímo jejím směrem.

"Jsou ještě vlahý. Vyndal jsem je asi před půl hodinou," řekl a položil talíř na stůl. Byly to nějaké rolky, posypané jemným drobením a sekanými mandlemi.

"Vypadají vážně skvěle." Vzala jednu menší do ruky a ochutnala. Skutečně byly ještě teplé a uvnitř byla rozteklá mléčná čokoláda.

Byl si jistý, že možnost, aby jí nechutnaly, je minimální. Samy patří k jeho oblíbeným.

"A taky chutnají skvěle," pochválila je a znovu si kousla.

"Akorát tomu něco chybí," dodala po chvíli a otřela si pusu ubrouskem.

"Je mi to jasný," zeširoka se usmál. "Zelený nebo medový?" zeptal se a pobaveně sledoval její zaskočený výraz. Nečekala to. Umí snad číst myšlenky nebo něco takového?

"Zelený, dám si zelený," opověděla. "Pokud ho ovšem máš," řekla vzápětí.

"Přece jsem řekl, že na tom zapracuju. Takže zelený bez cukru."

"Přesně tak," souhlasila a s jemným úsměvem jej pozorovala, když zamířil zpátky k prodejnímu pultu.

Nechápala samu sebe. Usmívá se, mnohem více než obvykle a dokonce je schopná normálně komunikovat. Protože když trávíte den co den sami zavření v domě, ovšem z vlastní vůle, to ano, a nepromluvíte skoro celý den, dokud se nevrátí vaše matka domů, není to pak s druhými zrovna nejjednodušší. A přestože nic takového neplánovala a nečekala, tak to uvítala. Nechtěla však nic víc, stačí pouze, že se tu cítí dobře a to je hlavní. Jelikož kdyby kolem sebe rozšiřovala už tak dosti zúžený kruh lidí, nezvládla by to a nezvládli by to ani oni. Její mamka je toho všeho jasným důkazem. Na vlastní oči vidí, jak to každým dnem horší a horší.