31 DAYS ✔

e-i-g-h-teen

Už poněkolikáté se přetočila na druhý bok, když však najednou tiše zaskučela bolestí, co se jí zničehonic zostra vryla mezi žebra. Proto pod sebou zašmátrala rukou, načež nahmatala tvrdou vazbu knihy. Malý Princ.

Zamračila se a odložila ji na stolek hned vedle postele. Vzápětí jí došlo, jak se u ní mohla objevit. Požádala Harryho, aby jí četl jako pomoc k lepšímu spánku, což se nakonec doopravdy vyplnilo. Musela spát velmi dlouho. Udržet otevřené oči je stále těžké, občas v nich cítí slzy a ospalky v jejich koutcích. Potřebovala by vstát a navštívit koupelnu. Ale necítí se na to. Nohy má podivně ztuhlé i hrudník se jí nadzvedává až příliš pomalu. Je vyčerpaná, i přestože v uplynulých hodinách pouze ležela a odpočívala se snahou dostat z toho podivného stavu náhlého onemocnění. 

Poněkud ji to děsilo. Nejdříve si myslela, že je jen unavená, ale ta horečka ji vyvedla z jistého omylu. A jediné, co si momentálně ze všeho nejvíc přeje, je aby nemusela na kontrolu do nemocnice. Nemusela by se z ní totiž vrátit. 

Nevěděla, jestli je Shannon doma, nevěděla ani, co je za den, a tak se natáhla pro svůj mobil a navolila číslo její mamky. Hovor přijala během chvilky.

"Jsem doma, Alex," promluvila, aniž by dala šanci jí.

"Já jsem právě nevěděla," odpověděla Alex, díky čemuž si musela vzápětí odkašlat. Chrapot je nepříjemný.

"Jdu za tebou nahoru," pronesla Shannon a telefon bez dalších slov típnula. 

Skutečně se v jejím pokoji během minuty objevila a posadila se k Alex na postel.

"Jak se cítíš?" ptala se, přičemž jí sahala na čelo.

"Rozlámaně," odvětila Alex a pokusila se trochu protáhnout, aby uvolnila alespoň nějaké svaly a cítila se pokud možno lépe.

"Horečku už naštěstí nemáš," zhodnotila Shannon úlevně a jemně se usmála. "Pěkně jsi nás vyděsila," přiznala.

"Nás?" zopakovala Alex.

"Přece mě a Harryho," řekla Shannon a zaraženě si ji změřila pohledem.

"Jo aha." Pokývala dívka slabě hlavou. "Harryho."

"Copak?"

"Ale nic." 

Pěkně jsi nás vyděsila. Mě a Harryho. Harryho. 

To je přesně to, co nikdy nechtěla. Vystrašit ho. Vyvolat v něm pocit bezmocnosti, jaký sama bezpočetně krát zažila. Pocit strachu a nejistoty. Sevřel se jí žaludek a pomalu se stočila do náznaku klubíčka.

"Kdy odešel?" zeptala se.

"Včera večer, už bylo pozdě a ty jsi spala," odpověděla Shannon.

"A říkal něco?" vyptávala se dál. Nechápala proč, no bála se a ani netušila čeho.

"Jen že se za tebou dnes zastaví."

Ale nepřišel. Nezavolal, nenapsal. Vůbec o sobě nedal jakýmkoli způsobem vědět. Čekala, no bylo to zbytečné. Za to se však ozval někdo jiný, člověk, na něhož zapomněla stejně rychle, jako ho poznala. Niall. Pár slovy jí dokázal vytvořit ve tváři úsměv, navzdory všemu, co ji ten den zahánělo do kouta. Ale i tak na Harryho nedokázala přestat myslet. Nevěřila tomu, že by nesplnil své slovo. Že by se na ni vykašlal, když řekl, že dorazí. Na druhou stranu... nepověděl to jí, ale Shannon. Něco se prostě muselo stát. Jinak si to nedovede vysvětlit. Proč by jí totiž ani nenapsal? Protože se nakonec rozhodl odejít? Že si to přeci jen rozmyslel a došel k závěru, že by toho na něj bylo moc a nezvládl by to? Že Alex opravdu není dívka pro něj, že vlastně není dívka vůbec pro nikoho a akorát by ho posílala k špinavé zemi? Snad ne, i přestože je to všechno pravda.