V noci nespala. Žaludek se jí neustále nepřirozeně svíral a snad dělal i kotrmelce, při nichž se v posteli jen bezmocně krčila do klubíčka. Dech se jí zadrhával, když nejrůznější a především hrůzné scénáře probíhaly její myslí a nedaly jí ani chvilku klidu. Děsila se zítřka, děsila se každé vteřiny, co proběhne.
Představa, že ji Harry po tom všem opustí, že od ní odejde, jak taky samozřejmě předpokládá, protože možnosti, že by tomu bylo jinak, příliš nevěří, je až příliš drtivá. Protože to, jak ji včera objímal, to byl jeden z nejlepších pocitů, jaký kdy zažila.
Nevěděla, co z toho všeho, bylo správné a co ne. Jestli byla chyba vejít do pekařství a pustit si Harryho do svého malého světa, v němž je právě on ta nejvýraznější osoba. Jestli byla chyba se tam pak vrátit, poznat Zayna a jet na koncert, či strávit s Harrym skvělé odpoledne a večer. Jestli byla chyba dát mu naději, ať už se pod tím slovem skrývá cokoliv, stejně tak jako dát naději sobě samé.
S ním byla někdo úplně jiný. Netrápila se a užívala si přítomnosti. Jenže když není vedle ní, uvědomuje si tu nepříjemnou skutečnost, v níž se nachází. Že s každým dalším nádechem slábne, že každý další krok ji vysiluje a přibližuje k nezvratnému konci. Že odejde stejně jako její otec a zanechá po sobě jen bolest a utrpení, jaké jen tak nezmizí.
Ještě ani nevyšlo slunce, když vstala. Ležet už by nadále nevydržela. Zamířila do koupelny, kde se umyla a vyčistila si zuby, načež potichu zamířila po schodech dolů do kuchyně. Uvařila si citrónový čaj a šla si sednout do obýváku.
Přes disk si pustila Cold case a zabalila se do deky. Kriminálky moc nesleduje, prakticky vůbec, ale zrovna tahle ji vždy z nějakého důvodu bavila a líbila se jí. A teď doufala, že se alespoň na chvíli uvolní a nebude na nic myslet a zkrátka vypne.
Nedařilo se jí to. Kolikrát se zamyslela natolik, že musela díly přetáčet zpět, aby opět byla v obraze dění. Je jako kanárek v kleci, nemůže tomu utéct, ať se snaží sebevíc.
Avšak může si za to sama, to ví moc dobře. Kdyby Harryho už od začátku netahala za nos, řekla mu, jak se věcí mají a nenechala to mezi nimi zajít tak daleko, bylo by vše jistě jednodušší než je nyní. Možná by spolu neměli nic společného, odstřihl by ji, hned a nic by pro něj neznamenala jako by on neznamenal nic pro ni, a tudíž by to tolik nebolelo jako to bolet rozhodně bude, až se mu se vším svěří. A ona už tu bolest svým způsobem cítí, což ji nemilosrdně sráží k zemi stejně tak jako její odvahu, která je ale zazděná někde za všemi těmi vnitřními strašáky. Je dost malá a jen marně se k ní snaží dostat.
"Alex?" oslovila dívku Shannon, jakmile se ocitla v obývacím pokoji. "Proč jsi tak brzo vzhůru? Je teprve půl sedmé. Jsi v pořádku?" začala na ni rychle chrlit s podtónem paniky ve hlase.
"Jen jsem nemohla spát," uklidnila ji Alex hned.
Shannon jen neznatelně přikývla a šla se posadit vedle ní. Vycítila, že něco není v pořádku. Že s Alex něco není v pořádku. To, jak tu sedí s tím podivně prázdným výrazem ztracena někde v sobě samé v hodinu, kdy obvykle tvrdě spí, v Shannon vyvolává těžko rozluštitelné nepříjemné pocity.
"Ani jsi mi neřekla, jak jsi si to včera užila," začala opatrně, snad neškodným tématem, díky němuž by se mohla dopracovat k něčemu užitečnému. Avšak Alex stačila pouze tahle jedna věta, aby si uvědomila, kam tím Shannon míří. A mluvit o tom nechtěla, alespoň ne teď.
"Byl to jeden z nejlepších dnů, jaké jsem zažila," odpověděla Alex prostě a nadále upírala svůj pohled zarytě na obrazovku televize.
"To jsem ráda, ale..." Nic víc jí říct nechce, to poznala.
ČTEŠ
31 DAYS ✔
Fanfiction"Síla bojovat, kterou mi dal, nestačila. Už předem bylo rozhodnuto. A já vítězem nebyla."
