31 DAYS ✔

t-w-e-n-t-y-two

"Proč za ní nemůžeme?" zeptal se Harry, přičemž se ze všech sil snažil potlačit strach deroucí se mu do, už tak dost rozklepaného, hlasu.

"To nevím," odpověděla Shannon znaveně. A taky že byla. Uplynulé dvě hodiny ji vyčerpaly jak jen mohly. 

Jako pokaždé hodině šla Alex zkontrolovat do jejího pokoje. Ležela v posteli, schovaná pod peřinou a v klidu spala. Teplotu sice měla, ale nebyla tak vysoká, když ji ráno probouzela. Tohle byla jediná věc, která ji za celé dopoledne alespoň trochu uklidnila. Pak se však na hodinách objevilo pět minut po půl jedenácté a všechno se otočilo vzhůru nohama. Rozeběhla se zpět za ní, jen co zaslechla její křik a taky to, že pro její pomoc volá na celý dům. Spustila se jí krev z nosu, která se posléze objevila i v jejích ústech. Začala se jí pomalu kuckat a dusit. Rozbolavělé nohy se po zvednutí staly ještě více nestabilnějšími a ona bezvládně skončila s tupou ránou do hlavy o roh postele na studené podlaze.

"Já sice netuším, Harry, jestli to Alex nakonec pověděla, nebo ne, ale pokud to tak není, musím to udělat já."

"O čem to mluvíte?" zamumlal Harry tiše. Bál se slyšet cokoli, i přestože chtěl zároveň vědět úplně všechno.

"Raději začnu od začátku," navrhla, načež Harry jen přikývl na souhlas. Chce znát Alexin příběh i z jiného úhlu pohledu. A taky z věrohodného.

"Alex bylo deset, když její táta... a můj manžel zemřel. Onemocněl rok a půl předtím. Nejdříve léčba vypadala nadějně, ale měl velmi oslabenou imunitu a čím dal tím častěji podléhal nemocím. A pak to vzdal. Ne fyzicky, ale psychicky, i když za ním stála celá rodina a i přátelé. Možná kvůli tomu se cítil ještě hůř. Styděl se za to, že jsme ho viděli ve stavu, v jaké byl. Nedokázal to přijmout. Chtěl nakonec odejít a dokázal se s tím až příliš podivně rychle smířit. 

Byly to pak těžké časy, Alex táta chyběl a já jsem si nedokázala najít někoho jiného. Snažila jsem se, už jenom kvůli Lexie, ale nešlo to. A poté za tři roky onemocněla i ona. Příznaky jsem poznala hned a rozhodně jsem nechtěla podruhé už nic riskovat, což bylo správné, jelikož se vyléčila. 

Před pár měsíci se jí však leukémie vrátila. Už tehdy jsem na ní viděla, že do léčby se jí nechce. Po druhé už jí nevěřila. Byla zklamaná, ale nakonec poslechla mě i doktory. Bohužel nic z toho, co dělali, nemělo žádný výsledek. Odmítala podstoupit další léčení, i když jsem na ni tlačila, jak jen jsem mohla a ke všemu ji opustila Mason. A dopadlo to tak, že jsme se přestěhovaly sem, abychom byly samy. Lexie to tak chtěla. Jakmile se od všech odstřihla, přestala navštěvovat i svou psycholožku a jediné, co pro sebe dělá je, že bere léky... ale to jednoduše nestačí. Je to až moc málo na to, kolik má času."

"Takže tohle vzdala," řekl si pro sebe tiše. Teď už ví, že jeho domněnka byla správná. Alex nechce žít. Ani za cenu toho, že Shannon zůstane sama. Že i on zůstane bez ní. Stejně jako všichni ostatní, které zná a kteří znají ji. Zayn, Stef a taky Niall. 

"Mrzí mě, Harry, že jsem ti to musela povědět zrovna já," říkala Shannon, zatímco si utírala slzy z tváří. "Ale Alex by to nejspíš sama neudělala. Nechtěla ti vlastně říct vůbec nic."

"Proč?" zeptal se zmateně.

"Má tě ráda. A nehodlala o tebe přijít jako o ostatní. Bála se."

Za jiné situace by se těmhle dvěma větám usmál a srdce by mu plesalo radostí. Ale teď je to právě naopak. Cítí se ještě hůř.

"Kde je ta Gemma?" změnil raději téma a rozhlédl se po nemocniční chodbě. 

"A proč nám vůbec někdo nepřijde něco říct?" Zvedl se z plastové židličky a jen čekal, až spatří první doktora, nebo sestřičku, aby se mohl zeptat. "Vždyť už tu musíme být tak dvě hodiny."

"Zajdu se zeptat na informace, třeba už budou něco vědět," navrhla Shannon a taky postavila na nohy. "Vrátím se za chvíli."

Harry jen přikývl a i nadále se bezradně rozhlížel kolem sebe. Nevěděl, jestli chce být sám, či se konečně dostat k Alex. Netuší, co by pro něj v tuto chvíli mohlo být lepší a co by mu alespoň trochu pomohlo. Z vyprávění Shannon ho mrazí v zádech. Z té nepříjemné pravdy, skutečnosti, co už pravděpodobně nejde nijak zvrátit.

Jak mu to mohla udělat? Jak mu mohla dovolit, aby se do ní zamiloval, aniž by to sám postřehl a mohl to včas zastavit? Jak? Kdyby věděl... Ne, i tak by se to stalo, i tak by jí bezhlavě propadl. Jen by to pro něj nemusela být taková rána. Bolelo by ho to třeba míň. Počítal by s tím už od začátku. Nezasáhlo by jej to jen tak najednou a zničehonic. 

"Gemmo," oslovil svou sestru úlevně, když spatřil, jak k němu míří rychlým krokem, v rukou nesoucí dva plastové kelímky.

"Bílou neměli, a tak jsem ti vzala obyčejnou, nevadí?" zeptala se.

"Ne, nevadí," ujistil ji a vzal si od ní horkou čokoládu.

"Dobře." Pousmála se. "A kde je Shannon?"

"Šla se poptat na Alex, tak snad brzy dorazí a bude něco vědět," odpověděl.

"Takže pořád nic?"

Zavrtěl hlavou.

"Harry, myslím to vážně. Zkus se trochu uklidnit. Věřím, že je to těžké, ale takhle... takhle si rozhodně nepomůžeš."

"Jo, já se snažím. Jenže dokud nebudu vědět, jak na tom je, tak to asi moc nepůjde."

"Moc mě to mrzí, brácho," řekla po chvíli naprostého ticha Gemma. "Chtěla bych ti nějak pomoct, nebo alespoň dobře poradit, ale nevím co a ani jak.

Harry pokroutil hlavou ze strany na stranu a napil se čokolády, než promluvil. 

"Nemusíš nic říkat nebo dělat. Stačí, když tu se mnou počkáš," odpověděl. "Pokud ale nemáš něco jinýho," dodal.

"Ne," ujistila ho. "Budu tady s váma."

***

"Takže za ní můžeme?" zeptal se Harry už poněkolikáté, no nečekal na odpověď a hnal se ke dveřím nemocničního pokoje. Včas se však stihl ve svém zběsilém počínání zastavit, když sahal po klice. 

Alex spí. Bylo by nejlepší, kdybyste ji nebudili. Potřebuje si odpočinout.

Nic dalšího vědět nepotřeboval. Stačilo mu, že za ní může jít a přesvědčit se sám na své vlastní oči, jak to s ní je. Opravdu spala, s poklidným výrazem ve tváři, která byla ale až děsivě vybledlá a vyčerpaná. Dokázal si živě představit situaci, co se odehrála u ní v pokoji. Možná to dokázal až příliš dobře. Zhluboka se nadechl a šel se posadit vedle její postele. Letmo se pak otočil zpátky ke dveřím a když nikdo ani po chvíli nevešel, svůj pohled zase vrátil zpět k ní.

"Takhle mě už nikdy nesmíš vyděsit," zamumlal, přestože věděl, že ho nemůže slyšet. Samozřejmě. Zlehka se dotkl její prochladlé dlaně, načež ji sevřel v té své, avšak oproti ní úplně vařící.

"Vím, že za to nemůžeš. Že to nebyla tvoje vina, ale... mohla jsi mi říct, jak na tom doopravdy jsi. Byl bych na to alespoň trochu připravenej. Já totiž vůbec netuším, co všechno to obnáší a o to je to pro mě horší. Že nevím, co dělat, jak se chovat a jak ti třeba pomoct, kdybych mohl.

Normálně bych to před tebou asi neřekl, protože..." Krátce pokroutil hlavou nad svými slovy, "prostě bych to neřekl, nešlo by to, kdyby jsi mi skutečně poslouchala. Ale děsí mě to. Děsí mě to tak moc, že se bojím zeptat na cokoliv dalšího, jen abych se v tom nemusel dusit ještě víc. Ale už jsme v tom spolu. A je jedno na kolik jsem neschopnej to pochopit. Budu s tebou. A i když je to ode mě sobecký, tak tě jen prosím. Ať je to jakkoliv těžké, neopouštěj mě a zůstaň se mnou."

*

Děkuji za všechny votes a komentáře u minulého dílu. Samozřejmě na ně ještě odpovím. :) 

Díl věnuji AlexCrop.