31 DAYS ✔

s-e-v-e-n

Zmateně pobíhala po pokoji sem a tam a snažila se v tom velkém nepořádku, který se jí samozřejmě podařil vytvořit během chvilky, najít něco ucházejícího, co by si na sebe mohla obléct. Ne, že by měla málo oblečení, to ne. Ale oblečení na koncerty, toho je pomálu, stejně jako do klubů a podobně. Vlastně by se dost divila, kdyby nějaké takové objevila.

"Kašlu na to," zamumlala po chvíli podrážděně a popadla šedou mikinu s klokaní kapsou. Přetáhla si ji přes hlavu a přešla k zrcadlu, o němž se říká, že dost často ukazuje krutou pravdu.

"Jo, kašlu na to," zopakovala smířeně s tím, že lepší už to nikdy nebude a párkrát si prohrábla, dnes rozpuštěné, vlasy.

Znovu se rozhlédla po celé místnosti a povzdechla si při uvědomění, že to zase bude muset všechno uklidit na původní místo a to do skříně. Hrozná a především vyčerpávající představa. A tak efektivním způsobem hoď to tam svůj pokoj za pár minut vrátila do původního stavu a jen doufala, že Shannon nebude mít v plánu zkontrolovat čistotu a úklid jejího malého království, jako to občas dělává. Protože kdyby se tak stalo a otevřela by její skříň, skončila by pod horou veškerého šactva a pak by musela nastoupit záchranná četa.

Dokončila poslední detaily, vzala si mobil ze psacího stolu a odešla za matkou do jídelny, ze které si udělala dočasnou pracovnu na víkendy a páteční večery.

"Mami?" oslovila ji, čímž Shannon vyrušila ze soustředění, co věnovala svému počítači.

"Alex, děje se něco?"

"Ne, ne," uklidnila ji. "Jen, že Harry tu asi za chvíli bude."

"Aha... a vzala jsi si léky?"

Přikývla a posadila se na židli na druhé straně stolu.

"Měla by jsi mu to říct," řekla Shannon po chvíli ticha.

"Ne," namítla Alex okamžitě. "To nemůžu."

"A jak si myslíš, že to mezi vámi bude dál pokračovat, když budeš mlčet?"

"To nevím," přiznala. "Ale zase vím, co se stane, až to udělám."

"Máš ho ráda?" zeptala se Shannon a sledovala, jak Alex ze všech sil upírá pohled do tmavé desky stolu, přičemž o ni lehce v neznámém rytmu poklepává štíhlými prsty.

"Nechci o tom mluvit," řekla nakonec a zvedla se.

"Můžeš mi přece povědět všechno, to víš, ne?" ubezpečila ji Shannon.

"Vím, ale teď momentálně nemám co."

Nebyla to pravda. Lhala. Je toho právě naopak poměrně dost, o čem by se mohla zmínit. Třeba o svých rozvířených pocitech a myšlenkách týkajících se především jenom jeho. Už ví, že s tím nemůže nijak bojovat a snažit se o utlumení. Zprvu to tak chtěla, opravdu, ale jak nad tím neustále rozjímala, pochopila, že to nepůjde.

Zjistila, že Harry je někým, koho ve svém životě postrádala. Ne jako Masona, ale jiným způsobem... Takovým, že si nedovede představit den, co by ji alespoň o trochu víc nerozjasnil úsměvem nebo pouze svou přítomností.

Stěhovala se sem s plánem, že nikomu do světa nevstoupí, aby nenapáchala žádné škody jak u toho dotyčného, tak u ní. Ale ani tohle, ta jednoduchost, kterou v tom zprvu viděla, nevyšla.

Zklamala samu sebe, no díky tomu zase něco získala. A právě nyní se v tom snaží hledat jen to dobré, když tu možnost má a to špatné, co se s tím pojí, tak na to raději nemyslí. Alespoň zatím ne.