31 DAYS ✔

f-o-u-r

Skoro celé dva dny zůstala doma. Ležela v posteli, sledovala střídavě Futuramu a Freak show, přičemž občas psala, ale na nic víc se necítila. Nálada byla hluboko pod bodem mrazu a i pokoj se jí začínal pomalu hnusit.

A tak v pátek ve čtyři odpoledne se zvedla a přestože venku od rána pršelo, zamířila na jediné místo, kde by se obloha mohla alespoň trochu vyjasnit. Pevně v to doufala a ve skutečnosti si ani nechtěla představit, že by tomu tak nebylo a už by nic nepomohlo zabránit depresi, jejíž nezvaný příchod značně pociťovala.

Zvoneček zacinkal jako vždy a vůně pečiva jí příjemně udeřila do nosu stejně tak jako teplo do promrzlého těla. Trochu se rozklepala tou rapidní změnou teplot, avšak nijak se tím netrápila. Věděla, že to za chvíli tak jako tak přejde.

"Alex, ahoj," pozdravil ji Harry zvesela, ale z části i překvapeně. Nečekal, že by ještě dnes mohla přijít. Ale potom, co nepřišla ani včera, to vlastně nečekal vůbec. Měl pocit totiž pocit, že jak byl minule neodbytný, tak ji poněkud vyděsil vzhledem k tomu, že se jí s ním zprvu povídat ani nechtělo.

"Ahoj," zamumlala a přešla k pultu, o nějž se opřela.

"Ukaž," řekl a vzal jí z rukou deštník, z něhož odkapávala voda na podlahu. Dal ho do kýble k ostatním kousek od něj a pak svou pozornost znovu upřel na dívku.

"Už jsem ti říkal, aby jsi se nemračila," poznamenal, jakmile zpozoroval jemné vrásky na jejím čele.

"Uděláš mi čaj?" zeptala se, čímž šikovně přeskočila na jiné téma a vyhnula se tak nějaké odpovědi.

"Určitě." Kývl. "Jaký chceš?"

"To je jedno. Nechám to na tobě," řekla a posadila se na vysokou židličku. Dlaní si podepřela hlavu a druhou lehce poklepávala o desku pultu. Byla unavená. A i když několik předchozích hodin proležela v peřinách, nezamhouřila oči. Nechtěla a myšlenky rychle se prohánějící její myslí, to nedovolovaly. Užírala se.

"Dneska bez notebooku?" nadhodil Harry mezitím, co se vařila voda.

"Jo," odpověděla nezaujatě.

"Aha. A... co to vlastně píšeš?" optal se zvědavě. Nechtěl, aby řeč jen tak stála.

"Takovou hloupost." Mávla rukou. "Nic zajímavého."

"No, zdá se, že jsi do toho ale dost zapálená."

Jo, je. Ale proč mu říkat, že to ve skutečnosti hloupost není a že je to pro ni více než důležité? Kdyby to udělala, chtěl by akorát vědět víc, takže ne. Radši bude lhát.

"To se ti opravdu jen zdá. Každý občas někdy něco napíše, i když třeba pouze do školy."

"Pravda," uznal. "No a ta škola... Kam vůbec chodíš? U nás jsem tě ještě neviděl. A jinak tady už pak moc výběr není."

Takže se spletla. Studuje. Potom ale nechápe, co tady dělal v pondělí a v úterý. Ale asi měli prázdniny nebo tak. To je dost pravděpodobné.

"Já nestuduju," odpověděla.

"Ne?" zeptal se zaraženě.

"Učím se doma... už nějakou dobu. Ve škole jsem nikdy moc dlouho nevydržela."

To je pro změnu pravda. Ve třinácti přerušila a pak bylo těžké se vrátit. Lítostivé pohledy a zvědavé otázky s pomluvami ji pronásledovaly na každém kroku. Přestoupila proto jinam, ale i tam poznali a nakonec se dozvěděli, čím si prošla. Přeci jen, dívka, co je na dietě, necvičí, má vlasy na kluka a často chybí, působí zákonitě podivně.