Vlčice na útěku

4.

Z pohledu Alexe:

Byl jsem zrovna na schůzce s Ravenem (vedlejším Alfou), když v tom mi zavolal můj Beta.

"Omluv mě, musím to zvednout" omluvil jsem se Ravenovi a vyšel jsem na chodbu.

"Co potřebuješ" zeptal jsem se Erika.

"Sory že ruším, ale někdo před chvílí napadl hlídku a pak zdrhl" odpověděl mi Erik docela naštvaně.

"Jak na tom jsou?" zeptal jsem se ledovým hlasem. 

"Raul je v pohodě, byl jenom v bezvědomí, jeho brácha je na tom hůř ale přežije to" odpověděl už neutrálním hlasem i když vím, že by teď toho kdo to udělal nejradši zabil.

"Dobřě, vystopujte jí" řekl jsem mu klidně.

"Jí" zeptal se dost zmateně.

"Ano jí" a s tím jsem típl hovor a vrátil se za Ravenem.

Když jsem vstoupil zpátky do Ravenovy  kanceláře tak na mě upřel pohled s úšklebkem na tváři.

"Očividně jste ji našli" řekl Raven s posměškem v hlase.

"Ne tak docela" zamračil jsem se.

"Ale co to mračení, snad něco neprovedla" odpověděl a bylo dost očividný že se baví.

"Napadla hlídku" řekl jsem mu neutrálním hlasem.

"Och, tak to je tedy opravdu zlobivá vlčice" řekl s úšklebkem na tváři.

"Jestli někoho z mých lidí zabije, tak já zabiju jí" řekl jsem tím nejchladnějším hlasem jakým jsem dokázal a upřel na něj svoje tmavé oči.

Raven vyskočil z židle a začal na mě řvát "jestli se jí jen dotkneš!!!"

"Myslel jsem že to je zrádkyně" odpověděl jsem mu klidně.

"Fajn, už musím jít a jak jsem slíbil ,přivedu ti jí" odfrkl jsem si a hned odešel.

Aktuálně jsem na něj neměl vůbec náladu, musím si vyřídit jednu vlčici.

Když jsem zrovna vkročil do své kanceláře, viděl jsem jak se Erik napřahuje aby uhodil tu vlčici.

"Eriku vypadni" křikl jsem na něj a zamračil se. Stihl na ní ještě hodit nenávistný pohled a odešel, jenže já věděl že stojí za dveřma.

Obešel jsem jí a posadil jsem se za svůj pracovní stůl. Kývl jsem na ni aby si přisedla, hned jak si sedla tak jsem si ji začal prohlížet.

Měla dlouhé černé trochu vlnité vlasy, krásné světle modré oči, a díky jejímu malému vzrůstu byla roztomilá.

Když jsem si jí prohlédl tak jsem si nemohl nevšimnout jejích modřin a jizev, a že jich nebylo málo. Také jsem si všiml nepatrného označení na jejím krku, akorát ne takové když si vlk označí svojí Lunu, a tím dá všem najevo že je jeho. Bylo to písmenko R. zamračil jsem se protože z toho všeho bylo očividné že byla týrána.

Podívali jsme si navzájem do očí a mnou něco projelo, byl to tak skvělý pocit. 

Našel jsem svojí Lunu. Okamžitě se mi po těle rozlila radost ale věděl jsem že jí ještě nesmím nic říct.

"Takže" začal jsem "já jsem Alex a zároveň Alfa téhle smečky".

"O vážně? Tak to by mě bez tebe opravdu nenapadlo, díky že jsi mi to řekl" řekla s vekou ironií v hlase a protočila oči.

Zamračil jsem se "tak takhle se mnou mluvit nebudeš".

"Tak pardón, že jsem zranila to vaše křehké ego" odsekla.

"Dost" řekl jsem jí svým Alfa hlasem aby mě musela poslechnout ale očividně to na ni nijak nepůsobilo a měla pořád ten její drzý úšklebek.

"Nechce se mi" odpověděla líně.

Sice jsem už někdy slyšel o vlcích kteří si dokáží vytvořit imunitu na Alfa hlas, ale nikdy jsem se s ním nesetkal.

"Jak se jmenuješ?" zeptal jsem se jí už s klidným hlasem.

"Kira, to chceš znát mé jméno než mě pošleš na smrt, Alexi?" řekla s opovržením.

"Jen mě to zajímalo" řekl jsem upřímně a usmál se.

"Ale notak, nehraj si na neviňátko vím že mě pošleš na smrt" a zamračila se na mě.

"No popravdě po mě tvůj Alfa chtěl abych mu tě přivedl" řekl jsem neutrálně, ale v tu chvíli se Kira proměnila na vlčici a začala na mě vrčet.

Také jsem se přeměnil a znova na ní zkusil svůj Alfa hlas. "Proměň se zpátky".

"Ne! Ne nikdy se nevrátím zpět a ty mě k němu neodvedeš!" zavrčela na mě a všechno se najednou stalo tak rychle.

Rozeběhla se naproti mě a zakousla se mi do krku a pak mě trochu odhodila, rozeběhla se naproti oknu a proskočila ním.

Nemohl jsem uvěřit vlastním očím, vždyť skočila ze třetího patra, a to není zrovna nízko...

Ahoj, zítra možná vyjde kapitola (spíš jo)

tak se na ni těšte 😉

T&M