Vlčice na útěku

8.

Pohled Lii:

Když jsem se probudila tak jsem kupodivu neležela na vlhké a tvrdé zemi ale na docela měkké posteli.

Musela jsem několikrát zamrkat abych si zvykla na sluneční světlo co šlo z okna naproti posteli.

"Už jsi vzhůru" promluvil kousek ode mě a já se lekla. Vůbec jsem si neuvědomovala něčí přítomnost, rychle jsem se otočila za hlasem a začala výhružně cenit tesáky.

"Klídek malá" začal mě uklidňovat. 

"Já jsem Marley" řekl a přívětivě se usmál.

Je to kluk menšího vzrůstu ale pořád byl vyšší než já. Má krátce zastřižené hnědé vlasy, krásně modré oči a světlou pleť s několika pihami na krku.

"Mě se bát nemusíš" uklidňoval mě a natahoval ke mě pomalu ruku.

Netušila jsem co chce udělat tak jsem se ještě víc přikrčila a zavrčela.

"Já ti neublížím" opakoval mi dokola.

Pořád jsem se rozhodovala jestli ho kousnu do ruky a uteču, no i když s mýma zraněníma pochybuju. Eeeem... Sakra kde jsou všechny ty zranění! Pamatuju si že jich nebylo zrovna málo a přeci nemohlo uběhnout tolik času abych se uzdravila. A nebo jo?!...

Začala jsem se porozhlížet ze všech stran a úplně zapomněla že vedle mě sedí Marley.

"Kruci, jak dlouho jsem byla v bezvědomí" ptala jsem se Kiry v hlavě ale žádná odpověď mi nepřišla. "Kiro?" začala jsem trochu hystericky protože jsem jí vůbec necítila.

"Sakra, sakra Kiro!?" už šlo vidět i na mém těle že se něco něco děje protože jsem se chvěla, ale ne strachem. Chvěla jsem se protože jsem měla velké obavy o Kiru.

Očividně si mých rozpaků všiml i Marley protože mě začal hladit po hlavě.

"Nemusíš se bát" opakoval pořád dokola ale já ho neposlouchala a dál jsem se chvěla.

"Budu ti říkat Brave" najednou promluvit a vytrhl mě z myšlení.

"Brave" chtěla jsem říct ale jenom jsem zakňučela. "Co?" chtěla jsem znovu říct ale nic nemohla jsem mluvit. "Co to dopr...!?" naléhala jsem v duchu.

"Znamená to statečná" řekl.

"Já ale mám jméno" chtěla jsem protestovat ale vyšlo ze mě jen štěknutí.

"Copak, hodí se k tobě" usmál se zeširoka.

"Protože ty statečná jsi, měla jsi spoustu zranění které by jen tak obyčejný vlk nepřežil ale neboj už jsou pryč. Vyléčil jsem tě ale pořád né dost na to abych tě mohl pustit, takže tady ještě nějakou tu dobu budeš" řekl mi vesele.

Obyčejný vlk? opakovala jsem si v hlavě. To necítí že jsem jako on? Vždyť je taky vlkodlak. To opravdu necítí můj pach? Pořád dokola jsem si opakovala v hlavě dokud se neozvala rána.

Prudce jsem trhla hlavou směrem odkud šel ten zvuk.

"Ahoj bratře, co je tak důležitého že jsi nemohl zaťukat?" zeptal se ležérně Marley, pořád s jeho rukou na mé hlavě.

Jen na mě koukl a pak svůj pohled znovu upřel na Marleyho.

"Alfa tě chce vidět" řekl nepříjemným hlasem.

"Bratříčku, kolikrát jsem ti říkat aď za mnou nechodíš s kravinama" Protočil Marley oči.

Já jsem jen v tichosti poslouchala, možná se dozvím na čím území to zrovna jsem.

"Kravinama?!" Okamžitě za ní vypadni nebo tě tam dotáhnu násilím a neříkej mi bratříčku jsem starší!"zavrčel.

"Tak sorry bratře" odfrkl si.

Očividně ho to přestává bavit poznamenala jsem si v hlavě. Slově ,,ní" jsem teď nijak nedávala význam.

"Pokud jsi zapomněl, jmenuju se Saimon a tak mě budeš i oslovovat" řekl přísným hlasem.

"Bože ty toho naděláš" řekl Marley.

"Jdi"

"No jo, už jdu" odpověděl mu Marley a pohladil mě po hlavě.

"Za chvíli jsem zpět" oznámil mi.

"Zůstaň" řekl ještě naposled u dveří a odešel s jeho bratrem.

"Prej zůstaň" zavrčela jsem si pro sebe. Jako kdybych byla pes.

Seskočila jsem z postele a začala jsem se rozhlížet.

Byla to malá místnost jen pro jednoho. U toho okna co bylo naproti posteli je něco jako malá kuchyňka a menší stůl u kterého se asi jí. Vedle kuchyňky byla menší místnost kde je asi koupelna a to je vše co tady tak je, ještě samozřejmě jedna skříň co je u dveří.

Rozešla jsem se ke dveřím. Kupodivu mě vůbec nic nebolelo a mohla jsem normálně chodit.

Vyskočila jsem na kliku a jen tak jak to šlo jsem se snažila otevřít dveře. Povedlo se, zaradovala jsem se.

Divím se že nebylo zamčeno. No co jeho smůla, vyšla jsem před chatku. I když z venku vypadala větší než zevnitř.

Byla jsem na menší louce hned u rozlehlého lesa. Přemýšlím jestli mám jít zjistit u jaký smečky jsem a nebo jak najít nejbližší město.

Rozhodla jsem se pro druhou možnost.

Rozeběhla jsem se opatrně lesem a snažila se zachytit nějaké zvuky z města. Stačilo by jedno jediný auto abych alespoň našla silnici. Mohla bych se vydat podél ní a určitě bych do nějakého města došla.

Šla jsem asi hodinu když narazila na potůček. Měla jsem strašnou žízeň a tak jsem se k němu rozeběhla a začala pít. Bylo příjemné jak ta studená voda chladila můj krk.

Když jsem dopila tak jsem se chtěla ještě namočit v té vodě ale ucítila jsem pach neznámého vlka, vlastně dvou. Doháje hlídka, rychle jsem zaběhla za nejbližší keř a modlila se aby si měě nevšimly. No co, jsem naivní. Přeci jen jsou to taky vlkodlaci a mají dobrý čich.

Hele" promluvil ten vpravo a kývl hlavou směrem ke křoví ve kterém jsem schovaná.

"Ale copak to tu máme" promluvil ten vlevo a vydal se ke mě.

Já jen začala výhružně vrčet aby se nepřibližoval ale nic to s ním neudělalo a šel prostě dál až když byl úplně u keře tak měl možnost si mě celou prohlédnout.

"Je to jen obyčejná vlčice" prohodil ten co byl předtím vpravo. 

"Hmm" odpověděl mu ten druhý a šel zpět ke svému parťákovi pak se otočili a rozeběhli se pryč.

"Obyčejná vlčice!?" začala jsem křičet a volat na Kiru. Snažila jsem se s ní spojit ale marně.

Jako kdybych byla obyčejná vlčice...

Ahoooj, tak jsme zase zpět 

jelikož dlouho nic nevyšlo tak je dnešní díl trochu delší.

T&M