Vlčice na útěku

7.

Bylo mi jí strašně líto...

Lia se pomalu rozešla jeskyní až dozadu. Docela mě překvapilo že když Lia zastavila tak u ní bylo nějaké schodiště.

Nemusela jsem Lie nic říkat, protože byla stejně zvědavá jako já a tak se vydala schody nahoru.

Pohled Lii:

Šla jsem  po těch schodech nahoru. Sice mi přišlo divný co sakra v takový jeskyni dělá schodiště ale to teď nebylo hlavní, hlavní bylo aby jsme se dostaly ven z téhle zpropadené jeskyně. Už tady nechci být ani minutu. Chci někam kde budu mít konečně klid a budu si moct lehnout.

To by ale nebylo to pravý ořechový kdybych za sebou neslyšela kroky.

Už zase jsem se rozeběhla, všechno mě hrozně bolelo ale musela jsem to vydržet. Podle pachu jsem hned poznala Alexe.

"Pane bože ty schody jsou snad nekonečný..." postěžovala jsem si Kiře.

Naštěstí jsem konečně uviděla slabé světlo které se pomalu zvětšovalo. Nejrychleji jak jsem mohla jsem se vyběhla z jeskyně, naskytl se mi pohled na rozlehlý plac a docela dost prudkou řeku.

Když jsem se otočila tak jsem měla velkolepý pohled na krajinu, začátek vodopádu a Alexe.

Docela dost jsem se ho lekla ale hned jsem se probrala, hned jsem na něj vycenila tesáky a začala vrčet.

"Kiro" promluvil na mě.

"Žádná Kira" odpověděla jsem a zavrčela jako znamení že se má držet dál.

Mezitím jsme se snažila vymyslet nějaký plán.

"Ty musíš být její vlčice" řekl klidně.

"Né čínskej bůh srandy" snažila jsem se to co nejvíce prodlužovat.

Zatímco já jsem něco vymýšlela tak on se uchechtl.

"Tak o tom nepochybuju" řekl s jiskřičkami v očích.

Tak to snad nemyslí vážně, mě jde tady o krk a on si tady se mnou v klidu flirtuje. Bože, protočila jsem očima jak nejvíc to ve vlčí podobě šlo.

"Jsi zraněná" podotkl.

"No nekeceej, fakt?" zamračila jsem se na něj.

"Proč jsi sakra skočila z toho okna?" zeptal se.

Jen jsem ho ignorovala a znovu se rozeběhla proti němu. Jako kdyby to čekal a jen se vyhnul, to mi ale mnohem víc usnadnilo práci a já tak mohla běžet dál na kraj vodopádu.

"Promiň Kiro" stihla jsem ještě říct než jsem skočila.

Pořád jsem padala a já si jen přála aby to už bylo za mnou.

Když jsem skočila tak mě hned smetl proud studené vody a když jsem se ocitla pod vodou tak jsem prudce narazila do špičatého kamene a ten se mi zabodl do boku.

Už jsme neměla žádnou sílu, chtěla jsem jenom zavřít oči a jít spát.

Stalo se tak, prostě jsem zavřela oči a nechala se nést proudem.

V té chvíli mi bylo úplně vše jedno, chtěla jsem už hlavně jenom spát.

Ani Kiru jsem nevnímala když na mě křičela v hlavě. Necítila jsem ani tu ledovou vodu když mi pomalu vtékala do nosu a do tlamy. 

Najednou mě někdo popadl za krk a vytáhl mě z vody. Hned jsem se začala dusit a vykašlávat vodu. 

Když jsem přestala kašlat vodu tak jsem křečovitě přivřela oči, ale pak je pootevřela.

Přede mnou snad stála sama vlčí bohyně ale když jsem rychle zamrkala tak už tam nikdo nebyl. Asi se mi jenom něco zdálo, nad tím jsem ale nijak nestihla přemýšlet protože jsem upadla do bezvědomí.

Ahoj, zítra nejspíš vyjde další kapitola

Dneska kupodivu vyšla

ale musela jsem Martu začít otravovat aby začala psát.

T&M