Vlčice na útěku

11.

Pohled Lii:

"Už máš dost?" zeptala se mě ta vlčice a upřela na mě ty její světle šedé oči které byly skoro bílé.

Jen jsem kejvla hlavou že ano.

"Klidně můžeš mluvit já ti jazyk neukousnu" řekla a snažila se o smích jenže jí to jako vlkovi moc nešlo.

"Já nemůžu mluvit" řekla jsem abych jí ukázala že ze mě místo slov vychází jenom různé zvuky, ale místo toho jsem to opravdu řekla.

"Co?" divila jsem se.

"No tak vidíš nebylo to tak těžké co" řekla a uchechtla se.

"Ale jak to?" Vždyť jsem nemohla mluvit a vůbec jak víš že jsem vlkodlak když si ostatní mysleli že jsem jen obyčejná vlčice" vysypala jsem to všechno ze sebe jako by mi šlo o život.

"Počkej mluvíš moc rychle" znova se pokusila o smích.

Na vše ti odpovím cestou ta pojď řekla, zvedla se a rozešla se k lesu.

Chvíli jsem jen tak stála na místě ale pak jsem se za ní rozeběhla. Z nějakého důvodu jsem věděla že jí mohu věřit.

Doběhla jsem jí a hned jsem začala pokládat otázky typu "kam mě vedeš", "chceš mě zabít?".

"Bože ty jsi otravná" zněla její odpověď.

"Mám právo to vědět když už s tebou jdu" řekla jsem mírně podrážděně.

"Hmm" řekla a vypadalo to že už víc neřekne tak jsem se snažila dál z ní alespoň něco dostat. 

"Jseš mi nějaká povědomá, známe se?" zeptala jsem se s otazníky v očích.

"Jak se to vezme, nedávno jsem ti zachránila život" prohodila.

"Počkat, co?! To jsi byla ty?" řekla jsem s údivem v hlase.

"Jo" řekla jako by to nic nebylo.

"Nevím co říct" řekla jsem trochu nervózně.

"Myslela jsem že se mi to jen zdálo"

"No tak očividně se ti to nezdálo a stačilo by jenom říct děkuju".

"Děkuju" řekla jsem s tou největší vděčností v hlase.

"Nemáš zač" řekla.

"Řekneš mi jak se jmenuješ?" zeptala jsem se se zvědavostí v hlase.

"Diva" odpověděla.

"Já jsem Lia" řekla jsem a snažila se o úsměv.

"Já vím".

"Co? Jak, vždyť jsem ti svoje jméno ještě neřekla".

"Já vím" znovu zopakovala.

"A řekneš mi jak to víš?" řekla jsem trochu naštvaně.

"Prostě to vím".

"Jó, tak ty prostě víš!?" řekla jsem už opravdu naštvaně. 

"Jo prostě to vím" řekla už taky trochu naštvaně.

"Ty mi to neřekneš" konstantovala jsem.

"Ne, neřeknu a teď už mlč bolí mě z tebe hlava".

"Tak já mám mlčet! To ale ty jsi mi řekla že mi po cestě odpovíš na moje otázky!" teď už jsem byla opravdu naštvaná. Nikdo mi nebude říkat že mám mlčet!

"To jsem sice řekla ale jen proto aby jsi se mnou šla".

"A co mi jako teď brání v tom abych se otočila a odešla" zavrčela jsem.

"Že by tvoje zvědavost a to že chceš být znova s Kirou?" řekla už trochu posměšně jakoby věděla že vyhrála a taky že jo. Tímhle mě dostala.

"Jak?" zeptala jsem se s nadějí v očích.

Neptej se a poběž" byla její jediná odpověď než se rozeběhla, mě neznámo kam.

Rozeběhla jsem se za ní s pocitem že se možná znovu shledám s Kirou.

Ahojky nazdarky kamarádi

my doufáme že se vám kapitola líbila 

zítra vyjde další  (možná)

T&M