Z cigaretového kouře - Adlock

Autoportrét

Telefon prozvonil jednou, dvakrát. V tu chvíli už to Irene nevydržela. Odtáhla mobil ho od ucha, zakryla mikrofon dlaní; „Říká vám něco výraz 'soukromý rozhovor', Holmesi?"

Sherlock se opřel se zády o linku a teatrálně pokrčil rameny.

„Tohle není soukromé."

„Ovšem že je. Běžte pryč."

Nacpal si do pusy další sušenku, založil ruce na hrudi. A nepohnul se ani o píď. S nejotrávenějším výrazem se přesunula na pohovku. Telefon jen dál němě vyzváněl.

„Tohle teď neřešte," protáhl Holmes, „máme důležitější povinnosti-"

Byl umlčen zdviženou dlaní. Na snad sté prozvonění se na druhé straně ozval hlas. Bylo to více naštvané zachrčení, než opravdové slovo, ale zvedl to.

„Tome, slyšíme se?"

Nastalo dlouhé nejisté ticho. Napadlo ji, jestli ji ten hovor nepoložil, dokud tiše neodpověděl.

„Co potřebuješ, Elizabeth?"

Nebyla to zlost, co prosakovala unaveným a vyčerpaným hlasem. Byl to smutek, prázdný hlas muže bez hrdosti. Irene tohle znala. Znala Thomase a znala jeho lítost; těkavý moment, který se rozprostřel do týdnů absolutního nihilismu. A pak, kdesi a najednou, se smutek převrhl ve vztek. Bylo to stejně špatně jako dobře. Vztek se dal zvládnout. Ale vztek nikdy nic nevyléčil.

Za ta léta poznala Irene mnoho lidí v takových situacích, jejích klientů. Chodili za ní s touhou po zadostiučinění, obětovali svou nejskrytější intimitu duše i těla někomu cizímu, jen aby se pomstili. Za někým, kdo je nesoudil. A odevzdávající vše, v momentu, kdy mysl pod krutým náporem slasti nefungovala, žádali o radu.

Že by se přáli pomstít? Aby druhý z páru trpěl stejně, jako oni?! ...Ne. Ne. Nebyla to zlost, co vytrysklo na povrch, ale vlastní zlomené sebevědomí, pochybnosti o sobě samém; copak nejsem dost? Vždyť jsem obětoval všechno, proč to nestačí?!

A přestože její milostný vztah s Thomasem nebyl nikdy partnerský, nebyl ani bůhvíjak důvěrný, kdesi se převrhlo něco, co je postavilo do jiných pozic. Irene pochopila, že pro něj už nejde jen o oboustranně příjemné zabití času. Že je to totožné, jako by se podvedli partneři.

Což s logikou věci už nemělo společného vůbec nic.

Ohlédla se přes zadní opěrku pohovky; vyháněla Sherlocka pohledem. Tohle byl její život, její práce. A oni nejsou ve vztahu, nikdy nebudou. Nemá právo na její soukromí.

Ale Sherlock nešel. Přestože věděl, co všechno vyslechne, jaké divadlo bude potřeba hrát. Zůstala mezi dvěma mlýnskými koly; říct cokoliv bylo špatně. Jak ráda by oba poslala na měsíc pryč.

A proč by se měla starat? Ani jeden z mužů ji nemiloval. A riskovat budoucnost pro jeden tvrdošíjný modrozelený pohled...

„Mám tě ráda, Tome," řekla nakonec do telefonu, „a omlouvám se za to, co ti Will řekl. Neměl na to nárok, nežijeme spolu. Nemá nárok na můj život. My dva, Tome... musíme si promluvit."

„Nechci mluvit," zahučel. Hlas se třásl vypětím, „nemyslím, že mi máš co říct."

„Myslím, že mám," namítla mírně, „mnoho. A myslím, že bys chtěl všechno vysvětlit. Máš na to právo."

„Vysvětlit?" uchechtl se zoufale, hystericky, „tak jako pokaždý, když se něco stane? Vykouříš mi ho a na všechno se zapomene?!"

Málem ji zaskočil vzduch v plicích. „Prosím?"