Z cigaretového kouře - Adlock

Kamenné tváře

Té noci se nebe nad New Jersey protrhlo. A nebylo to příjemné ťukání kapek o parapet, kdy všechno klidně odpočívalo a nechalo se unášet melancholií; přítrž by udělala díru do světa.

Irene celou tu scenérii pozorovala z okna. Proudy na okrajích silnice beroucí s sebou bahno, blesky přetínající co minutu tuhové nebe. Ponuré ulice i zmítající se plachty reklam. Přesto ten rámus nebyl zdaleka tak ničivý, jako skutečnost, proč ve dvě hodiny ráno ještě nespala.

Přešla zpátky ke své posteli, rozsvítila lampičku. Pokusí se číst, když nic jiného. Ale sotva, co ulehla, ozvalo se to zase. Bolestné zasténání, co drásalo uši k ohluchnutí.

Ne, ne uši. Drásalo to srdce.

Sherlock měl totiž špatnou noc; snad horší, než když k ní poprvé přijel a hned v chodbě se na ní sesunul. Tělo vyhublé samý šrám, pokožku bledou, kruhy pod očima. Teď se rány hojí; přesto Sherlock už několik hodin bolestně sténá, kdykoliv se pohne. Neuměle zašitá rána je horká a otéká do ruda - a na těch téměř vyléčených praská křehká kůže.

Další tlumené zaúpění, Irene bolestně semkla víčka.

Oh, bože.

Měla by tam jít. Donést mu další prášek proti bolesti, uvařit čaj. Posadit ho do židle, přinést vlhký ručník, všechno, jen aby ho mohla ošetřit. Nakázala by mu zavřít oči, uvolnit se. A pak by mu na ztuhlou šíji a ramena nanesla levandulový olej a stresem napjaté svalstvo masírovala tak dlouho, než by se tomu Sherlock poddal, než by pod rukama zvláčněl, a ona si mohla být jistá, že když teď půjde spát, usne déle než na jedinou hodinu.

Ale to ona nesmí že? Protože by se v těle všechno vzbouřilo, protože by nebyla schopná neotočit ho k sobě, nepřitisknout se k němu a... a nepolíbit.

A že zatraceně dobře ví, že by ji od sebe odehnal..!

Nechce její lítost, nechce její pomoc. Nebo je na to příliš hrdý a uražený, než aby přišel, když dveře do ložnice byly celou tu dobu otevřené. Ale takhle... to nejde.

Opatrně slezla z postele a po tmě a potichu došla ke dveřím. Zastavila se na prahu, rozevřela je o něco víc, opřela se o rám. Zpoza dlouhých závěsů proudilo do místnosti slabé světlo, dávalo obrys Sherlockově siluetě.

Nespal, neležel. Seděl shrbený zády k ní, skloněný v šíji. Třásl se. Přestože bylo dusno a on zabalen celý v dece.

Sherlocku... proč tohle všechno..?

Svíralo to srdce, svíralo to žaludek. Ale to hlavní - tlak v očích, který ze všech sil ignorovala. Slíbila si, že pokud sám o pomoc nepožádá, nebude mu ji vnucovat.

...Je to její vina. Všechny ty řeči o tom držet se od něj dál... to kvůli ní spí na tvrdém a hrubém gauči. A přijde mu to tak správně.

Měla by něco udělat. Přestože nechce její pomoc, měl by vědět, že když se svět hroutí pod rukama, ona tu pro něj je. A bude. Vždycky.

S hlubokým nádechem vešla do obývacího pokoje, tiše, neslyšně přešla ke kuchyňskému koutu, napustila skleničku vody. Okamžitě se rozsvítila lampa v rohu místnosti. A v jejím světle - Sherlock.

Irene si přála, aby ten obraz mohla smazat ještě na sítnici oka.

Byl bledý, tolik bledý. Potem přilepené vlasy k čelu, třasot spodního rtu.

„Vzbudila jsem vás?"

„Já vás," řekl Sherlock okamžitě. Polkl, spustil pohled na zem, přitiskl si deku blíže k tělu, otočil se nervózně na místě.