Z cigaretového kouře - Adlock

Z kruhu

„Sherlocku.."

Irene se těžce posadila na posteli, unavená a nekonečně zoufalá. Odhrnula peřinu, rozsvítila lampičku. Budík ukazoval deset minut po jedné ráno, Sherlock se na druhé polovině postele choulil do klubíčka, na odhalených zádech se leskl pot. Třásl se.

„Běžte spát," zachraptěl mrzutě.

Vydechla. Jak by mohla; Sherlock je zfetovaný hromadou prášků a leží v měkkých peřinách. Přesto to není dostačující, aby své bolesti ulevil.

Co sis to proboha zase udělal..

„Odhrňte se. A lehněte si na záda," přikázala mírně. Svěsila nohy z postele a dřív než se Sherlock stihl překvapeně napřímit na loktech a navyknout oči náhlému světlu, protahovala Irene ruce rukávy županu a mizela dveřmi do obývacího pokoje. Muž zamžoural do šera, promnul si tvář; a rána se ozvala, bolest pod žebry probodla Sherlocka naskrz.

„Sakra."

„Ležte klidně," nařizovala, jen co se zpátky objevila v ložnici s lékárničkou v ruce a vlhkým ručníkem přehozeným přes předloktí, „je po půlnoci, takže mám nárok na svou část domluvy."

„Uběhlo sotva několik hodin. To není jeden den."

„Řekl jste ‚zítra', vzpomínám-li si. Je po půlnoci. Rovně na záda."

„Baví vás přikazovat?" prskl jedovatě.

Irene se zastavila v půli pohybu. Jenže v jejích očích nenašel žádný vztek, byl to měkký pohled plný únavy a odevzdání.

Už to s ním zoufale vzdávala.

Sherlock semkl rty, uhnul pohledem. Bylo otravné, že měla pravdu. Sesunul se s dostatečně neochotným výrazem po polštáři níž na záda, ruce spustil podél těla, opatrně vzhlédl k ní.

Připadal si nahý.

Téměř byl.

Ale to nebylo to hlavní, že? To jen on není schopný se o sebe postarat sám - ošetřit se sám, tak to nakonec končí takhle. Že on bude ležet, bezmocně vyčkávat, neschopný pohybu snášet její doteky, teplo, a ona...

Zatraceně.

Raději zavřel oči. Nesměla vidět jeho strach.

Irene položila lékárničku k jeho nohám. Opřela se jedním kolenem o matraci.

Ležel úplně zpocený; na lícních kostech se držely drobné krůpěje, hruď se leskla. A také se zvedala až nezvykle nepravidelně, jako by každý druhý nádech zadržoval. Bolelo ji vidět ho takhle.

„Uvolni se, Sherlocku," hlesla tiše, natáhla ruku s ručníkem nad jeho prsa.

...Zatraceně.

Slabě mu přiložila chladivou látku k pokožce, trhl sebou. Srdce se šíleně rozeběhlo, jako by se vynořil po dlouhé době nad hladinu, držel oči ze všech sil zavřené. Irene něžnými tahy zbavovala mužovu hruď slanosti, koncentrovaná jen hrubou látku a jeho pokožku, protože podívat se mu do tváře nemohla.

Nechtěla ztratit soustředění úplně.

„Tohle," vydechl Sherlock trhaně, otevřel oči, „je zbytečné. ...Jen... jen mi ošetřete tu ránu."

„Nemluv," nakázala mu mírně. Sjela rukou níž pod žebra, tam kde byla pokožka ještě citlivější, trhaný nádech, zachvěl se.

Co to s ním dělá, proboha...