Z cigaretového kouře - Adlock

Dvakrát nic

Hlava třeštila, jako by jí o ni někdo rozbil talíř. A o moment později myslela, že se složí na chladnou podlahu a schoulená do klubíčka tak zůstane navždy. V ten moment, kdy ji sundali z hlavy to černé cosi a do očí ji bodlo bělostné světlo zářivek, až musela sklopit tvář.

A to Irene Adlerová nikdy neskláněla tvář.

Tělo bolelo; kotníky a zápěstí, svaly se zdály těžké jak po zdolání Everestu. V krku sucho a nepříjemná trpká pachuť, jako zůstatek po vínu, které ten večer upíjela.

Ať jí udělali cokoliv, ten alkohol to umocnil tak stokrát.

Z posledního pudu zachování si důstojnosti upřela svůj pohled před sebe, svět se motal a ta židle, ke které jí přivázali, s ním. Čtyři vysocí muži v černém před ní, všichni s plnovousem a slunečními brýlemi, poznávala jejich obrysy. A hlasy; hrubý baryton k ní mluvil, příliš mu nerozuměla.

„Neměla byste chodit takhle v noci samotná, slečno Adlerová."

Srdce v krku, oči těkaly po kabelce s malým ručním revolverem v něm.

Adlerová. Znal její jméno; kdo, kde? Narovnala se a periferně zahlédla stín na zdi jedné z budov. Jeden, dva.. tři.

Tři na jednu ženu? Odkud jsou?.. Proč tu jsou?

„Zřejmě mě chtějí vážení pánové doprovodit?.." navrhla, hlas dalece převyšoval svým klidem bušící srdce. Chtěla vzít do ruky zbraň, ale zřejmě by ji zastřelili dřív, než by se ta myšlenka propojila s prsty.

Uchechtnul se hrubým způsobem.

Arogantní, jistý. Pravděpodobně dost schopný v tom, co dělá. Chladný možná tak navenek, uvnitř stejné jádro chlapa, jako každý jiný.

Snad přece něco ji Sherlock naučil. Vedle toho, jak sledovat se slzami v očích vlastní prohru s pocity.

„To zajisté, slečno. Je tu někdo, kdo by s vámi rád mluvil."

„A zpravíte mne, kdo ten někdo je?"

Muž vystoupil ze skrytu. Stejně tak, jako jeho dva společníci za ním.

Irene neustoupila ani o jediný krok. Zvedla bradu a přivřela víčka. Bleděmodrý pohled ponořila do zornic rozšířených venkovní tmou a možná něčím jiným.

„Mocný muž, slečno Adlerová," odpověděl, v očích si mihla úsměvná jiskra.

„Natolik mocný, že je jeho jméno známo, nebo mocný pouze s bohatostí vlastních myšlenek?"

Muž se pousmál.

„Máte smysl pro humor," konstatoval, „ale nepředbíhejme příběh. To Jim Moriarty přece nesnesl, že? Nevyprávět děj krůček po krůčku."

Moriarty. Dělal pro Moriartyho? Kdo je to? Kdo z nich zkažených lidí to je?!

„Jim Moriarty měl natolik důvtipu, aby o mou společnost poprosil sám. Býval občas až příliš... konzervativní."

Nepřerušila oční kontakt, ani když ruku podél svého boku vsunula opatrně do kapsy a nahmatala telefon. Dvě pouhá písmenka. Iniciály, které spouštěly systém.

Zdali vůbec nějaký systém v Sherlockovi na Irene reaguje.

„No ovšem," přikývl muž, „co bych to byl za gentlemana. Přijdu tedy sám."

Ohlédl se po svých kumpánech a drobně naznačil, ať zůstanou. Rozešel se proti ženě, neuhnula ani o píď.

Mužovi prokmitlo tváří cosi podivně spokojeného, když k ní natahoval dlaň. „Co začít pozvání tím, že mi odevzdáte svou zbraň?.. A telefon, samozřejmě. Jsem si jist, že kohokoliv teď kontaktujete, skočil by pro vás do řeky."