Brook: The Last On Earth [3]

Prolog

Seděla jsem v slzách ve společenské místnosti s pátým mečem vedle sebe. Nebyla jsem schopna jakéhokoliv pohybu, či jiné reakce, než byl pláč. Právě jsem přišla o všechny mně blízké a bylo pro mě těžké se i nadechnout, natož vstát z podlahy. Zvedla jsem hlavu a podívala se před sebe. Pláč neustával, ale nemohla jsem jej zarazit. Zvedla jsem se z podlahy a rozhlédla se kolem sebe. Vůbec nikdo tu nebyl a v New Yorku panovalo neobvyklé ticho. Dala jsem si proto meč za opasek a rozešla se kupředu, abych zjistila, kdo další ještě zbyl.

Vyšla jsem ven z tower, ale na ulicích nikdo nebyl. V ulicích byla pouze prázdná a nabouraná auta, sem tam se tudy prohnal nějaký obal od jídla, či jiný bordel. Šla jsem kousek dál po ulici a zašla za roh, kde byl nabouraný autobus. Vešla jsem dveřmi dovnitř, abych zjistila, zda je někdo zde, ale autobus byl dočista prázdný. Posadila jsem se na jedno sedadlo a složila si svou hlavu do dlaní. Celou situaci jsem naprosto nechápala. Podívala jsem se z okna autobusu, zda Laront na někoho nezapomněl, ale ulice vypadala stejně opuštěně, jako když jsem tudy šla před dvěma minutami.

Zvedla jsem se ze sedadla a vylezla ven z autobusu. Slunce hřálo více, než kdykoliv předtím, tedy mně to tak přišlo. Zastínila jsem si oči a zkusila se podívat dále, ale všude bylo prázdno.

Procházela jsem ulicemi New Yorku, ale všechno se zdálo být naprosto opuštěné. Laront svým žezlem pohltil všechny obyvatele Země. Zadrhla jsem se před výlohou s televizory a upřeně se na ni dívala. Všude na kanálech bylo prázdno, prázdná studia, absolutně nic se tam nedělo.

„Proč si nechal žít zrovna mě?!"zakřičela jsem do prázdna s pohledem upřeným na oblohu. Z očí se mi spustily slzy a já je nedokázala zastavit. Tohle celé je má vina.