Brook: The Last On Earth [3]

3-Peklo Se Starkem

Hlava se mi točila, jako kolo štěstí. Stála jsem v chodbě opřená o zeď a snažila se soustředit na hlas, který se stále ozýval v mé hlavě. Před očima jsem měla pouhou temnotu, nedokázala jsem zahlédnout, byť jediný paprsek denního světla, který prosvítal okny věže. Buckyho hlas byl hlasitější než veškeré mé myšlenky, proto měl mou veškerou pozornost. Nedokázala jsem však zahlédnout jeho tvář.

„Brook?"zvolal hlasitěji, než u něj bylo zvykem. Nebyla jsem si jistá, zda mě také může slyšet, ale za pokus to stálo, nemohla jsem jej nechat zmizet. Ne, potom všem.

„Bucky, kde jsi?"zeptala jsem se jej zlomeným hlasem. Jedna má část zadržovala další pláč, který se dral na povrch, ta druhá byla odhodlaná udělat naprosto cokoliv, aby jej vytáhla ze spárů nicoty zpět na Zemi, kam patří. Nedostávalo se mi odpovědi, jediné, co jsem slyšela bylo ubíjející ticho, které se roznášelo celou budovou. Vzhledem k okolnostem mohu říct, že se ono ticho roznášelo celou Zemí. Chtělo se mi plakat nad ztrátou svých blízkých, když jsem před očima zahlédla jeho tvář, kterou jsem před několika dny viděla vytratit se v zelené záři pocházející z Larontova žezla.

„Bucky?"vydechla jsem překvapeně a slzy, které mi stékaly po tváři se najednou utišily a zcela se vytratily. Tenhle moment mi dodal naději, kterou jsem potřebovala více než cokoliv jiného, dodal mi naději, že je mohu zachránit. Buckyho překvapený pohled se obrátil mým směrem, nevydal ani hlásku, ale věděla jsem, že mě vidí.

„Bucky, vidím tě"vydechla jsem a chtěla natáhnout ruku před sebe, když jsem zahlédla, jak se zběsile otáčí kolem sebe. Věděla jsem, že je zle. Srdce mi začalo bít rychleji než doposud a tep jsem měla na maximum. Polila mě silná vlna studeného potu a strachu, co ještě by se mu mohlo stát.

„Bucky, kde jsi? Co se děje? Mluv se mnou!"zakřičela jsem, aniž bych si uvědomila, že je zde šance, že to mohl slyšet ten, jenž to celé měl na svědomí. V tu chvíli bylo takové ticho, že lze slyšet i padající špendlík, slyšela jsem i svůj vlastní dech.

„Nevím, kde jsem, netuším, co se děje, ale sakra, jsem tu se Starkem! To je teprve peklo!"rozhodil rukama a jeho zoufalý výraz mluvil za vše. Koutky mi zacukaly do slabého úsměvu.

„Takže žiješ? Ty i Tony jste naživu?"zeptala jsem se jej s nadšením a nadějí v hlase. Když přikývnul na znamení souhlasu, přikryla jsem si pusu a neubránila se slzám radosti.

„Dostanu vás zpět, slibuju"zašeptala jsem spíše pro sebe než pro Buckyho. S touhle větou se obraz Buckyho před mýma očima začal vytrácet. Rozhlížela jsem se všude kolem sebe s nadějí, že se najednou ocitne vedle mě, ale nic takového se nestalo.

Temnota před mýma očima se zcela vytratila a mě do očí tvrdě uhodilo silné světlo zářivek, které osvěcovaly celou chodbu. Dala jsem si ruku nad oči s mírným náklonem dolů, abych si je zastínila. Byl to docela šok, poté co jsem neviděla nic jiného než temnotu a snoubence, který ke mně z ní promlouval.

„Ještě, že tohle nikdo nezaznamenává, zním jako magor i sobě. Čau, Demogorgone"zamávala jsem vysokému fíkusu, který byl kousek ode mě. Hlasitě jsem si povzdychla nad svým idiotismem a posbírala veškeré knihy ze země. Naštěstí z nich ten pád setřásl veškerý prach, co na nich byl, takže už jsem se nemohla ničím zadusit. Ačkoliv se mi povede i nemožné. Když jsem držela všechny knihy ve svých rukou, otevřela jsem dveře od svého pokoje a vstoupila dovnitř. Vše tu bylo stále stejné a přitom jiné. Samota na mě začala doléhat, vše mi zde přišlo naprosto opuštěné. Každá místnost v tower mi připomínala nějakého člena z Avengers. Můj pokoj mi nejčastěji připomínal Buckyho a naše společné usínání, či jiné věci. Nebo naše hádky s Tonym. Odložila jsem knihy na stůl a porozhlédla se po pokoji, který čpěl prázdnotou. Byl sice plně vybaven, podle mých představ, ale cítila jsem zde pouhou prázdnotu. Podívala jsem se na postel, ve které jsem každý večer usínala s Buckym. Vybavila jsem si v hlavě několik vzpomínek najednou, těžko se soustředit pouze na jednu. Poté jsem svůj pohled obrátila na polorozpadlý stůl, který jsme s Pietrem zničili, když jsme si zkoušeli hrát s figurkami ninja želv a autíčky k tomu. Podívala jsem se na díru ve zdi, kterou jsme způsobili s Clintem při pokusu o šerm se světelnými meči. Divím se, že ten pokoj ještě vydržel. Zakryla jsem si pusu a dala slzám volný průchod. Na tenhle pokoj mám milion vzpomínek, ke kterým mám silné emocionální vazby, ale momentálně jsem z toho pokoje necítila tu radost, jako vždy, když jsem sem vkročila, cítila jsem pouze smutek, vztek a opuštění. Se zakroucením hlavou jsem ulehla do postele a zavřela oči. Neobtěžovala jsem se se sprchou, či převlékáním, není zde nikdo, kdo by mě mohl napomenout za zanedbání večerní hygieny.

„Dobrou noc, Jarve"zamumlala jsem spíše pro sebe než pro Tonyho umělou inteligenci. Otočila jsem se na pravý bok a ignorovala Jarvisovu poznámku o tom, že on spát nepotřebuje. Zavřela jsem oči a poddala se říši snů.