Brook: The Last On Earth [3]

5-R2-D2

Procházela jsem chodbami tower, protože už mě z toho čtení bolela hlava a neměla jsem tu co jiného dělat. S povzdychnutím jsem zapadla do první místnosti, na kterou jsem narazila. Shodou okolností to byl Tonyho pokoj.

„Nevěřím, že jsem sem vkročila bez svěcené vody a exorcisty" vyděšeně jsem se rozhlédla po celém pokoji, který k mému překvapení vypadal, jako pokoj člověka, a ne jako pokoj hovada. Pomalu jsem přešla k Tonyho polici s modely angličáků.

„A mně nedovolí ani akční figurky" prskla jsem uraženě s protočením očí a vzala do rukou jedno z autíček, které jsem si celé prohlédla a poté jej vrátila. Pohledem jsem přejela celý pokoj a hledala něco, co by mě s Tonym mohlo emocionálně spojit, když tu není. Možná by mi to s ním pomohlo navázat stejný kontakt, jako s Buckym.

„To mě poser" zamrkala jsem párkrát očima a přešla k malému robotovi, kterého jsme s Tonym sestrojili, když jsme byli ještě děcka. Teda, já byla dítě. Vzala jsem do rukou robota velikosti kočky a celého si jej prohlídla. Vzhledově připomínal necenzurovaného R2-D2.

„Jarvisi, víš, proč R2-D2 pořád jenom pípal?" zeptala jsem se Jarvise s nadějí, že to pochopí, protože kromě něj tu nebyl nikdo jiný, kdo by mé blbé vtipy poslouchal, načež mi odpovědí bylo pouhé ne.

„Protože byl tak sprostý, že mu celý monolog museli vypípat" uchechtla jsem se a zakroutila hlavou, načež už Jarvis neodpověděl. Znovu jsem se rozhlédla po celém pokoji a zakroutila hlavou. Vzala jsem robota a odešla pryč z pokoje.


Vešla jsem k sobě do pokoje a posadila se na postel. Postavila jsem před sebe malého robota, kterého jsem si ještě jednou celého prohlédla. S povzdychnutím jsem zavřela oči a snažila se soustředit svou mysl na Tonyho a prázdnotu, ve které je Laront vězní. Po chvíli se mi před očima zjevil Tonyho obraz.

„Konečně! Už jsem myslel, že tady zestárnu" s protočením očí se podíval mým směrem. Nemohla jsem uvěřit tomu, že jej opravdu vidím, a že on opravdu vidí mě.

„A ono to jde ještě víc?" zvedla jsem obočí s pobaveným úšklebkem na rtech, načež znovu protočil oči.

„Řekni mi, že jsi našla způsob, jak nás odtud dostat" zakroutil hlavou a zoufale se na mě podíval.

„Kdyby ano, neztrácím čas tímhle rozhovorem a už vás táhnu sem, nemyslíš?" zvedla jsem obočí.

„Myslím, že máš momentálně ideální příležitost mi vykrást bar, takže si dáváš úmyslně načas" pokrčil rameny a na tváři mu hrál škodolibý úsměv. To mě ani na vteřinu nenapadlo. Asi si udělám výlet k jeho baru.

„Tony, mám teorii o tom, jak vás dostat zpět, ale nezvládnu všechny najednou. Budu to muset vzít po jednom, zase tak silná opravdu nejsem" zakroutila jsem hlavou. V ten samý moment se obraz Tonyho před mýma očima vytratil a já byla zase sama v tower, teda nebyla jsem úplně sama. Zelená záře mě odhodila na zeď vedle mě a já se tvrdě udeřila do hlavy. Podívala jsem se před sebe a spatřila tam stát Laronta, který vypadal velice rozzuřeně.

„Předpokládám, že si nejdeš zahrát člověče nezlob se" uchechtla jsem se a zvedla obočí. Nejsem si jistá, jestli to vzhledem k jeho výrazu byla vhodná narážka.