Brook: The Last On Earth [3]

14-WTF

S povzdychnutím jsem se usadila na střechu a sledovala prázdnou ulici pod sebou. Bylo smutné, že na zemi je posledních pár lidí, je to jako z nějakého sci-fi seriálu, ve kterém vyberou sto teenagerů, kteří se něčím prohřešili a vyšlou je na Zemi, která je celá pokryta radiací.

Hlavou se mi honilo tisíce myšlenek, nebyla jsem schopná se soustředit na jedinou z nich. Už jsem měla pocit, že mi ta hlava každou vteřinou praskne. Po Larontovi a jeho následnících stále není stopy. Nemůžeme je nechat jen tak uniknout, stejně tak nemůžeme nechat zbytek lidstva v prázdnotě, měli bychom něco dělat.

Na svém rameni jsem zacítila dotyk. Byl chladný, jako kov. Hned mi bylo jasné, komu ruka, která se dotýkala mého ramene patřila. S drobným cuknutím, které mělo značit mé vyděšení, jsem se otočila a spatřila osobu stojící za mnou. Vítr si perfektně pohrával s jeho vlasy, ačkoliv jemu to tak nepřipadalo. Vlasy mu létaly do všech stran, převážně do obličeje. Jsem si zcela jistá, že jich pár měl i v puse.

„Jsi v pořádku?" nejistota v jeho hlase byla cítit na míle daleko. Cítila jsem se provinile, ačkoliv jsem k tomu neměla důvod. Nebo možná měla. Byla má chyba, že meče zmizely. To přece Laront chtěl, aby byla narušena pečeť, jež jej drží zpět.

„Neměla bych?" odvětila jsem mu na jeho otázku otázkou. Bucky se s povzdychnutím usadil vedle mě a zrak upřel na opuštěný New York. Všude kolem panovalo naprosté ticho, jediné, co bylo slyšet, bylo občasné hvízdání ptáků a bzukot včel, které prolétly kolem nás.

„Bucky?" otázala jsem se osoby sedící vedle mě, ten se pouze překvapeně podíval mým směrem a pokynul mi, ať mluvím.

„Myslíš, že Laront vzal i mrtvoly z hrobů?" koutky úst mi zacukaly do slabého úsměvu a v očích se mi zajiskřilo. Pokud vymazal celou lidskou rasu, musel vzít v potaz i mrtvoly, ne?

„Bože, co jsem si to vzal?" zakroutil hlavou a dramaticky se plácnul do čela. Jeden by čekal, že si na ty mé blbosti po takové době zvykne, ale on ne. Pořád jej stejně udivuji, až je mi ho líto.

„Starkovou," s pobaveným úšklebkem, jenž mi hrál na rtech, jsem se podívala na bruneta, sedícího vedle mě, ten pouze zakoulel očima, avšak neodpustil si slabé uchechtnutí.

„Myslíš Barnesovou?" Na tváři se mu rozlil úsměv, jako z nějaké pohádky. V tu chvíli bych přísahala, že jsem měla tu čest vidět Buckyho skutečně šťastného. Pohádkové konce nikdy nebyly mou nejniternější touhou, ale tenhle okamžik se mi do paměti a srdce vyryl, jako jeskynní malba.

„Brooklyn Tatiana Barnes, hezké to jméno." S pokrčením ramen jsem stočila pohled na bruneta sedícího vedle mě. Na tváři mu stále hrál zářivý úsměv, takhle si jej budu pamatovat již napořád.

Hola Amigos!
Tahle kapitola je na nic, já vím. Věřte mi, jsem si toho plně vědoma, psala jsem ji totiž po oslavě bratrových narozenin, kdy jsem v sobě měla už osm panáků :DD
Tu kapitolu sem dávám z jednoho prostého důvodu, chtěla bych vědět co si o ní myslíte, neboť já absolutně nechápu o co v té kapitole jde, a co jsem tím chtěla naznačit. Jediné, co jsem pochopila, je narážka na the 100 v prvním odstavci xd.
Nicméně, právě jsem dopsala epilog, neboť jsem dneska nebyla ve škole, poněvadž jsem měla epilepťák a řeknu vám...po dlouhé době mě rozbrečel můj příběh :c
Neřeknu vám s jistotou, kolik zbývá kapitol do konce, sama nevím, tohle je totiž poslední kapitola, kterou mám před epilogem, ale rozhodně tenhle díl nebude mít více jak dvacet kapitol, nechci protahovat děj.
No nic, Zari se loučí a přeji pěkný den všem!
Tyy vole, to je jiná slohovka tohle xd