Brook: The Last On Earth [3]

18-Kastrace

Quinjet přistál na okraji lesa v Moondale. Celým jetem se rozhostilo ticho, nikdo nevěděl, co přesně má říct. S povzdychnutím jsem se zvedla ze svého místa, na kterém jsem doposud seděla a obrátila zrak na Tonyho, který nepřítomně koukal na zeď quinjetu.

„Jestli začneš s motivačním proslovem, ufiknu ti koule!" prskla jsem na Steva, když se nadechoval, že něco řekne. Bucky vedle mě sebou cuknul, a o krok couvnul.

„Dobrý, jestli už jsi dohrozila, tak jdeme," zakroutil Tony hlavou a vyletěl z quinjetu. Jakože doslova. Proč vůbec lítá jetem? Akorát zabírá místo. S povzdychnutím jsem jej následovala, když mě zarazila Buckyho ruka.

„Právě si miláčkovi Ameriky vyhrožovala kastrací, uvědomuješ si to?" s úšklebkem se na mě podíval a pomalu vyšel z quinjetu. Pokrčila jsem rameny a rychle jej následovala, nerada bych dostala od Steva tečku štítem.

Doskočila jsem na trávník posetý jehličím a rozhlédla se kolem sebe. Celým lesem se linula mlha, nešlo vůbec vidět na krok.

„Já říkala, že se máme podívat na předpověď počasí, ale vy „Néé, pár kapek nás přece nezabije!", jako kdyby v té mlze šlo něco vidět!" křikla jsem na ostatní a všechny pohledy se obrátily na mě.

„A jinak máš v hlavě vše v pořádku?" zamrkal překvapeně očima Clint, kterému jsem zakřičela přímo do ucha. Chudák.

„V naprostém. Jen kolečka to chce trochu promazat," pokrčila jsem rameny a rozešla se do mlhy, což byl nejhloupější nápad v mém životě. Už po třetím kroku, který jsem v obležení mlhy, učinila, jsem neviděla na jediný krok. Oči mne pálily a po těle jsem cítila nepříjemný chlad. Otočila jsem se vzad, abych našla ostatní, ale nikoho jsem neviděla.

„Bucky? Tony!" Zakřičela jsem v naději, že mě někdo uslyší, a odpoví na mé volání, ale všude kolem mě panovalo naprosté ticho. Zběsile jsem se rozhlížela kolem sebe, a nemotorně se motala. Byla jsem nervózní a vyděšená, ještě nikdy jsem nemusela na nic být sama, a nikde, a najednou stojím sama, uprostřed lesa, obklopena mlhou, která působí podezřele nepřirozeně a neslyším nikoho ze svých přátel, své rodiny.

Předklonila jsem se a zhluboka se nadechla, snažila jsem se popadnout jakýkoliv dech, ale samota, jež mě pohlcovala, ve mně vyvolávala úzkost. Podívala jsem se na své ruce, které se začínaly třást, po čele mi stékaly kapky studeného potu, a svět se mi ztrácel před očima.

„Je tady sakra někdo?!" Zakřičela jsem do prázdna, ale stejně, jako předtím, se mi nedostalo žádné odezvy. Pouze chlad, který pramenil z mlhy, náhle zesílil.

„Do hajzlu, že já si nevzala zimní bundu!" zaklela jsem, a byla ráda, že tu není Steve. Za tohle bych se přednášce nevyhnula.

Hola Amigos!
Vynahradila jsem vám trochu předešlou kapitolu?:D
Jinak o víkendu jsem byla s bratrem, mámou a jejím přítelem u něj na chatě a ehm...myslím, že na to nikdo jen tak nezapomene. První večer, a já zakopnu o svou nohu a skutálím se ze srázu. Kotrmelce jsem přestala dělat, až jak jsem narazila do borovice, au. Druhý den jsme šli na Rešovské vodopády, a mě chytlo chcaní. Jediná kopřiva v dosahu, a já si o ni popálím své přirození! Byli jsme potom v altánku, jediné rozbité prkno, a já ho vyberu. Následky netřeba popisovat, ne? Potom jsem zahučela do bláta:D
Mimochodem, hrozně mě bavilo sjíždět schody po zadku, jednou se mi to nepovedlo a narazila jsem do zdi před sebou. Potom jsme odnášeli větve, z odřezané túje, já o ni zakopla a spadla do ohniště. Ještě, že tam nic nehořelo. Jsem prostě talent. :DDD
Nicméně, myslím, že příště si radši beru helmu a chrániče, nebo se ještě zabiju:D