Brook: The Last On Earth [3]

2-Popelník

Seděla jsem ve společenské místnosti Avengers Tower a před sebou měla naházené všechny knihy o Larontovi a jeho černokněžnících, které jsem našla v knihovně. Zatím jsem ze třech knih, které jsem stihla přečíst, zjistila pouze jednu věc, že jsem v prdeli. Vzala jsem knihu, která měla rudý obal a otevřela ji.

„S takovou uvidím písmenka i ve spaní"zamumlala jsem si pro sebe a zahleděla se do knihy. Všechny knihy byly psané ručně, což značilo, že musely být opravdu staré. Projížděla jsem detailně každou stránku a nevynechala sebemenší detail, nemohla jsem proti Larontovi jít nepřipravená, jako šlo poprvé Angetovo vojsko. Jsem ráda, že si alespoň něco z těch knih pamatuji a nemusím to číst pětkrát. Zastavila jsem se u stránky, kde bylo psáno, jak Laront chtěl provézt vzkříšení ostatních černokněžníku, kteří mu měli pomoct zotročit si planetu.

„Takže tohle všechno se už jednou událo?"pronesla jsem pro sebe se zamrkáním očí a opřela si nohy o stůl před sebou. Být tu Tony, tak mě za ty nohy na stole zabije. Přejela jsem prstem po stránce a zadívala jsem se na text na ní. Kniha byla opravdu stará, takže jsem musela být opravdu opatrná, abych neudělala něco, čím bych knihu poškodila. Při otáčení stránky opadl z knihy menší oblak prachu, který se mi dostal do nosu a očí a já se začala dusit.

„Kam se na tohle hrabe popelník"pronesla jsem zadušeně a praštila se pěstí do hrudníku s nadějí, že to pomůže. Nepomohlo to, spíše naopak, bylo to ještě horší. Odložila jsem knihu vedle sebe na gauč a předklonila se. Začala jsem kašlat ještě více než předtím, až už jsem chvíli myslela, že se jako bonus k tomu pozvracím.

„Sledovat vás při vašich aktivitách je, jako vždy opravdu zážitek"ozval se najednou Jarvis a já se zmohla na pouhé ukázání prostředníčku. Vážně jsem právě vyfakovala umělou inteligenci? Když už jsem mohla normálně dýchat, posadila jsem se zpět na své místo a vzala znovu do rukou knihu.

„Jsem ráda, že alespoň tebe mi tu Laront nechal"pronesla jsem směrem k Jarvisovi. Sice někdy na Jarvise opravdu nadávám, protože je nesnesitelně otravný, ale momentálně je to dar z nebes. Podívala jsem se na knihy, které byly přede mnou. No tak jestli tohle všechno musím přečíst, abych dostala všechny zpět, tak budou mít pěkně dlouhou dovolenou. Lehla jsem si na gauč a dala nohy nahoru a pustila se opět do čtení.

***

Oči už se mi zavíraly a já si pomalu zívla. Přečetla jsem celou knihu, kterou jsem se předtím zadusila a polovinu další. Hlava už mi z toho třeštila a mé oči pomalu vycházely z provozu. Odložila jsem knihu na stůl a promnula si oči. Byla jsem opravdu unavená, nespala jsem od chvíle, co Laront nechal všechny zmizet a začínalo to jít poznat. Neudržela jsem v rukou už ani hrnek kávy, který jsem měla položený na stole a při pohledu na text v knize se mé vidění začalo rozostřovat. Posbírala jsem všechny knihy, které jsem zde měla a zvedla se z gauče.

Pomalým krokem jsem kráčela k sobě do pokoje a snažila se neusnout za cesty. Byla jsem pouhých pár kroků od svého pokoje, když jsem v hlavě zaslechla Buckyho hlas, který volal mé jméno. Upustila jsem všechny knihy a chytila se za hlavu. Opřela jsem se o zeď a snažila se soustředit na Buckyho hlas s nadějí, že mi to pomůže zjistit, kde jsou, ale nic jsem neviděla, viděla jsem pouze tmu a prázdno, ale Buckyho hlas jsem stále slyšela.

„Bucky? Kde jsi? Nevidím tě!"zakřičela jsem v naději, že on mě může slyšet také a byla jsem vděčná, že jsem v tower sama, protože jinak by si každý přítomný myslel, že jsem zešílela.