Království vlka III: Osudy

19. Celeste

Obrázek - Didier Laurent 

Bolestivě zasténala. Celé tělo měla ztuhlé, byla celá polámaná a utahaná, a i když by ráda ještě spala a odpočinula si, byla tady nějaká neviditelná síla, která ji nutila otevřít oči.

První co pochopila, bylo, že neleží, ale sedí. Byla usazené v poměrně pohodlné široké sedačce, ale i tak byla celá polámaná – jako kdyby v ní seděla příliš dlouho.

Když se jí podařilo otevřít oči, přivítalo jí přítmí. Nejdřív si myslela, že je to světlo lampičky, ale po chvíli si uvědomila, že to je slabé světlo, které svítilo nad ní.

S tichým zaskučením zvedla hlavu – nad ní svítilo malé kulaté světlo. Cítila se otupěle, proto zírala na to světlo snad minutu, než jí došlo, kde takové světla bývají.

Ale co by dělala v letadle?

Zmateně zamrkala, načež pomalým pohybem sklopila svůj pohled. Byla otupělá – měla dojem, že celý svět kolem ní zpomalil. Nebo to snad byla ona?

Opatrně zvedla svou ruku a zmateně na ní zírala. Lehce jí prohnula v zápěstí – každý její pohyb byl pomalý a opatrný. Neměla sílu udělat jakýkoli rychlejší pohyb.

„Opatrně, mon amour," ozvalo se pobaveně. Pomalým pohybem zvedla hlavu a podíval se před sebe.

Před ní seděl v kožené sedačce pohodlně usazený muž. Ve tváři měl lehký úsměv, jeho šedivé oči jiskřily podivným vzrušením. Na sobě měl černý oblek s rudou košilí, doplněný stejně rudým kloboukem. Sam se snažila v mysli vypátrat, odkud může toho muže znát, ale všechno bylo zahalené v podivné mlze. Neuměla se soustředit. Když už se jí podařilo dotknout nějaké myšlenky či vzpomínky, rychle jí proklouzla mezi prsty.

Zmateně na muže před sebou zamrkala. Možná si přesně nepamatovala, kdo to je, ale neměla z něj dobrý pocit. I když měl na tváři úsměv, jeho oči ač rozšířené vzrušením, byly podivně prázdné.

Otřásla se.

On se znovu lehce pousmál. „Omlouvám se za to nepohodlí. Mí vlkodlaci ti museli poddat dávku omamné látky, jinak bys nám tady mohla způsobit paniku. A to přeci ve vzduchu nechceme, že?"

Znovu to její zmatené zamrkání. „Ve vzduchu?" pronesla tiše. Ani neuměla zvýšit hlas.

„Ano, mon amour. Ale neboj se, za chvíli už budeme přistávat. A znovu navštívíme náš domov."

Sam prudce vydechla. Hlavou jí z ničeho nic problesklo jedno jméno. A to jedno jméno způsobilo, že se všechny její vzpomínky vrátily zpátky.

Nervózně polkla. Před ní seděl Didier Laurent, Alfa král smeček západní Evropy a ona byla na palubě jeho letadla, které jí unášelo, kdo ví kam. Letěli snad do Francie? Nebo někam jinam? Někam kde jí její rodina už nikdy nenajde?

Otřásla se strachem. Jak se sem dostala? Nejen, že se cítila mátožně a netušila, co s ní chtějí provést, ale také nevěděla, kam jí vedou.

Z oka jí skanula jedna slza.

„Oh, mon amour, pročpak ty slzy?" pronesl tiše Didier Laurent, načež se zvedl ze sedačky naproti ní, jen aby se mohl posadit vedle ní. Když se k ní posadil, opatrně jí chytil za ruku.

Sam měla nutkání se od něj odtáhnout. Jeho dotek jí odpuzoval, skoro až pocítila žaludeční šťávy, které měla nutkání vyzvracet. Jenže ona neměla sílu na to se odtáhnout.