Království vlka III: Osudy

5. Cesta do minulosti

Věnováno všem, kteří čekali a nakonec se dočkali. 

***

Jako první začala vypravovat Sam a nutno říct, že hned od začátku byli její rodiče překvapeni směrem jejího vypravování. Vůbec netušili, že se jejich děti rozdělily, aby se znovu setkaly až po několika letech. A jaké překvapení pro ně bylo, když zjistili, že Sam byla vlkodlakem sotva pár měsíců.

Sam neušel křečovitý stisk, kterým jí její máma držela po celou dobu jejího vypravování. Neušli jí ani slzy, které se jí zrcadlily v očích, nicméně byla moc ráda, že nezačala opravdu brečet, protože pak by to znamenalo, že začne brečet i ona.

Řekla jim téměř vše... Svou lidskou minulost záměrně zkrátila. Nechtěla narušovat tohle shledání trpkými vzpomínkami na své dětství v sirotčinci a u některých pěstounských rodin. Co se týkalo jejího vlkodlačího života, o tom ji řekla vše. I její příběh s Calebem. Když se dostala ke vzpomínkám z oslavy, kdy měla možnost vůbec poprvé potkat tetu Annu, ale zároveň kdy zažila velkou bolest díky Calebovi, místností během chvíle rezonovalo několik emocí – nadšení její mámy Mayi z toho, že takhle narazila na její sestru, ale také vztek jejího otce Luky, když vypravovala o nepříjemné vzpomínce na Caleba a Andreu.

Z otcova hrdla se ozývalo tiché, ale zato hluboké vrčení.

„Ale vše se vyřešilo! Odpustila jsem mu!" křikla tiše, když viděla, jak křečovitě Luka svírá svou skleničku a zároveň s tím propaluje Caleba pohledem. Ten mu pohled hrdě opětoval, což nebyla dvakrát dobrá věc.

„Vyřešilo?" procedil Luka skrze zuby. Napřímil se a pohledem stále visel na Calebovi.

Caleb několikrát zamrkal a dlouze vydechl. Postavil se, svůj pohled stočený jen na muže, stojícího u krbu. Přešel k němu a zpříma se mu podíval do očí. „Beto Luko," řekl uctivým tónem. „V životě jsem udělal několik chyb, ale tohle byla zaručeně ta největší. Sammy mi možná odpustila, ale věřte mi, že já sám sobě nikdy neodpustím. Nicméně udělám vše, co je v mých silách, abych zbytek svých dní vyplnil tím, že Sam dokážu, že je tím nejdůležitějším a nejcennějším v mém životě. A pokud je tady cokoli, co vám uleví od její bolesti, přijmu cokoli."

S tím se podíval přes rameno a mrkl na Sam, která mu darovala úsměv.

„Miluju tě," ozval se v myšlenkách. Přitom na ní upřel pohled blankytně modrých očí Spřízněné duše.

„A já miluju tebe," odpověděla Sam nazpět.

Ve chvíli, kdy se otočil zpátky k jejímu otci, tak jediné, co stihl zaznamenat, byla letící pěst. Neměl možnost zareagovat, je trhl hlavou při tom prudkém nárazu do jeho čelisti.

„Calebe!" vykřikla Sam a rychle vyskočila na nohy.

„Jo, tohle by mi i trochu ulevilo," ozval se Luka, který už měl ve tváři o něco lehčí pohled. Očividně se mu po ráně ulevilo.

To samé se ale nedalo říct o Sam. Ta rychle přiskočila ke Calebovi a opatrně vzala jeho tvář do dlaní. „Jsi v pořádku?"

Pousmál se. Ze rtu mu tekla krev, ale bolest to byla snesitelná. „V pořádku. Upřímně, čekal jsem to a vlastně si to i zasloužil."

Přes její rameno, se podíval na jejího otce, který byl už klidnější a líně se opíral o blízký krb.

Sam se na něj zamračila, ale on to nekomentoval, jen lehce pokrčil rameny. Vrátila se zatím pohledem zpátky ke Calebovi, kterému se už ret, díky vlkodlačím genům, začal hojit.