A ze dvou zbyla jedna. SS/HG

Kapitola osmá

Hermiona začala chodit bez Severusovi pomoci. Stále kulhala, ale intenzivní cvičení po celý týden přinesl své ovoce. Nemohla se dočkat, až se vrátí do svých komnat. Od soboty se hodně věcí změnilo. Severus se změnil. Nemluvil s ní tak často, jako předtím. Dávala si to za vinu, i když si stoprocentně byla jistá, že nic špatného neudělala. Nesnášela, když si nebyla něčím jistá. Po celý pracovní týden jí jen donesl hojivé masti, lektvary, občas na ni dohlédl, když trénovala chůzi, jinak se o ni dále nezajímal.

Mrzelo ji to víc, než si chtěla přiznat. Brzo ráno ji přišel zkontrolovat. Když pohledem zjistil, že je vše v pořádku, beze slova se otočil na patě a odešel učit. Hermiona si povzdechla a rozhodla se sbalit si věci. Už tu pro ni nebylo místo, necítila se vítaná. Nasadila si protézu, dobelhala se do menší skříně, kde měla všechny věci a začala balit.

Věděla, že ho v tuhle hodinu nepotká. Vyšla ze svého pokoje a naposledy se rozhlédla okolo sebe. Bude ji chybět.

***

,,Dneska jim to nandáme. Doufám, že jste pořádně nastudovali dnešní herní taktiku. Zmijozel nás neporazí!'' Harry jako kapitán družstva, povzbuzoval svůj tým a všichni si začali brát svá košťata a kontrolovat utažení chráničů na těle.

Vydal se společně se všemi ze dveří ven, když ho někdo předběhl. Dveře se pomalu otevřely a dovnitř vpadla Hermiona, udýchaná a zcela vyčerpaná. Přece jen, dojít ze sklepení, až do nebelvírské věže dá i zdravému člověku zabrat.

Zarazila se, když uviděla kamarády a spolužáky. Nevěděla, že nebudou na vyučování. Než se stihla zeptat, ucítila jak ji všichni objímají. Ptali se jí jak se má, co noha, a že vypadá dobře. Viděli ji pouze vteřinu, a už teď ucítila tu neskonalou starost, kterou o ní měli. Byla zase doma.

,,Hermiono, co ty tady? Myslel jsem, že tvoje rehabilitace u Snapea bude trvat déle,'' řekl překvapeně Harry, když všichni dali Hermioně šanci se nadechnout.

,,Už je mi lépe. Myslela jsem, že budete na hodině.''

,,Brumbál dnes vyučování zrušil. Zrovna se chystáme na první zápas po tom, co jsme vyhráli válku. Půjdeš s náma? Zařídíme ti perfektní místo, kde se posadíš.''

,,Díky, Harry. Ale nemyslím si, že je to nejlepší nápad. Ještě se necítím na to, aby mě takhle všichni viděli.''

Vůbec se necítila dobře. Bylo to těžké i před lidma z její koleje. A rozhodně se necítila na to, čelit výsměchu ze strany Zmijozelských studentů. Ani po válce se jejich namyšlené chování moc nezměnilo Navíc tam bude Snape, který očividně nestál o její přítomnost, když brzo ráno už zmizel.

,,No tak, Hermiono. Přece si nenecháš ujít naši hru proti Zmijozelu,'' přemlouval Hermionu Ron.

,,Kluci, musíme jít. Přijdeme pozdě,'' ozval se někdo z davu a ostatní přikývli.

,,Zvládneš to tu sama, viď?''

Nečekali na její odpověď a vyletěli ze dveří směrem ke hřišti.

Najednou se celá místnost ponořila do ticha. Všichni už museli být na stadionu, připravený jásat a podporovat své oblíbence.

Vydala se do svého pokoje, který tu na ni čekal. Veliká postel, stolek s pár židlemi a skříň. Tmavě červené tapety a koberec, co se rozprostíral přes celý pokoj. Strohé, ale útulné. Stejně jako u Snapea, proběhlo ji hlavou. Přála si na něj nemyslet. Pokaždé to zabolelo. Začala vybalovat své oblečení, aby se její myšlenky soustředily jinam.

***

,,Harry Potter chytil zlatonku. Nebelvír vyhrává!!''

Celý vítězný tým se začal objímat, zatímco zmijozelští s hlavou vztyčenou a pár poznámkami pomalu odcházeli. Severus rozmrzelý z prohry se vydal zpět do svých komnat. Celou dobu přemýšlel nad city, které očividně k Hermioně choval. Za takovou krátkou chvíli se jeho srdce dokázalo přimknout k té milé, odvážné ženě. Studentce. Ano, to byl další problém. Nechtěl ztratit její přátelství jen kvůli jeho statusu učitele. Navíc to všechno zkazil. Svoji sobeckostí jí ztrácel.

Takhle se ještě nikdy necítil. Musel ji vidět. Napravit, co už rozbil.

***

,,Hermiono, můžu dál?''

Nic, žádná odpověď. Zaklepal znovu.

,,Hermiono, omlouvám se za své chování,'' snažil se. Nic. ,,Prosím, otevři.''

Opřel se čelem o dveře a poprvé za svůj život nevěděl, jak dál. Nedivil se, že s ním nechce mluvit. Nezasloužil si být její přítel.

,,Severusi?'' ozvalo se za jeho zády.

Bleskurychle se otočil a uviděl ji stát před sebou. Rozbušilo se mu srdce. Jak to, že nebyla uvnitř? Stalo se něco?

Uviděla jeho zmatený výraz a rozešla se k němu.

,,Jste v pořádku?'' zeptala se a chytila ho za rameno. Silněji, než měla v úmyslu. Přece jen dvakrát absolvovat cestu sem a tam nebylo pro ni jednoduché, vzhledem k jejímu fyzickému stavu.

,,Tuto otázku bych měl položit já vám. Proč nejste uvnitř?'' zeptal se, zatímco jí pomohl posadit se do nedalekého křesla.

,,Vrátila jsem se do svého pokoje v nebelvírské věži. Jen jsem si přišla pro knihu, kterou jsem zapomněla.''

,,Ještě jsem neskončil s vaší rehabilitací. Potřebujete moji pomoc. Nemůžete teď odejít.''

,,Omlouvám se, profesore, ale už se stalo. A jak vidíte, dokážu chodit bez vaší pomoci. Teď jestli dovolíte, půjdu si pro knihu a už vás nebudu dále obtěžovat.''

Začala se pomalu zvedat z křesla, když ji jeho ruka zastavila. Nechtěl, aby ho opustila. Zvykl si na její přítomnost a nechtěl skončit zase sám.

,,Nechoď,'' odmlčel se, ''přinesu ti ji sám.''

Dívala se za ním, dokud nezmizel za dveřmi jejího bývalého pokoje. Více než měsíc strávila v přítomnosti svého profesora. Nicméně Hermiona ho pomalu začala brát jako někoho, komu mohla věřit. Stával se pro ni přítelem. To se ovšem změnilo, když ji začal ignorovat a ona sama z toho byla zmatená.

,,Našel jsem ji. Tady máš.''

Přešel k jejímu křeslu a podal ji knihu. Proč skáče z vykání na tykání, divila se Hermiona, asi mi to všechno už opravdu začíná lézt na mozek. Přejela rukou přes hlavu.

,,Bolí tě něco?'' okamžitě se k ní sehnul a začal zkoumat ránu na její hlavě.

,,Jsem v pořádku, jen jsem o něčem přemýšlela,'' řekla zadumaně, soustředící se na jeho prsty. ,,Profesore... Severusi, proč ses tak změnil?''

Nic na to neřekl, pouze ji sledoval a svoji ruku přemístil na její tvář. Nedokázala čelit těm jeho očím, tak ty své zavřela.

Ucítila jeho ruce, které jí pomohli postavit se na nohy. Čekala co bude dál. Když se nic nedělo, sebrala odvahu a podívala se mu do tváře. Vypadal tak zranitelně.

,,Severusi...''

Nestihla dokončit svoji větu, když si ji přitáhl do náruče. Kniha ji vyklouzla z prstů a s tichým 'bum' dopadla na zem. Omotala své ruce kolem něho a tváří se opřela o hruď. Bušení jeho srdce, ji podivně uklidňovalo. Známka toho, že i on je obyčejným člověkem. Spousta lidí tvrdila pravý opak.

Nastal klid, ticho. Jen oni dva. Dokud...

,,Děj od ní ruce pryč!''