A ze dvou zbyla jedna. SS/HG

Kapitola sedmá

Hermiona začínala mít víkendy v oblibě. Znamenalo to jediné. Severus nemusí učit, a tak se jí bude věnovat o to více. Navíc mají dnes začít se cvičením. Potřebovala už nějaký ten pohyb. Začínala pociťovat jak její svaly ochabují, i přes to, že Severus její nohu několikrát masíroval.  Měla ráda jeho péči, nemohla si vůbec stěžovat, na druhou stranu potřebovala trochu svého soukromí. Jako každá žena.

Rozhodla se objednat si lehkou snídani od skřítky. Bojovala pro jejich práva, jenže oni jen plnili přání lidí, aby je udělali šťastnými. Samozřejmě jen pro ty, kteří je měli rádi. S touto jejich odpovědí, kterou sama vyslyšela, se musela spokojit. Dopila svůj šálek čaje a jala se zkoumat svoji novou část těla, která byla umístěna poblíž její postele. Vypadala přesně, jako ta mudlovská. Modernější a v černo-stříbrné barvě. Velmi elegantní. Jestli se to tak vůbec dá říct. Chtěla se pro ni natáhnout a prohlédnout si ji zblízka. Natočila se opatrně na bok, dávajíc si pozor na svoji pravou nohu a natáhla se, aby si ji podala. Už jen kousek. Posunovala se tělem blíže a blíže, až ucítila, jak pomalu přepadává směrem dolů z postele. Vyjekla a instinktivně se rukama opřela o podlahu, tak zamezila svému pádu dolů. Horní část těla se nacházela nad zemí a jednou nohou se opírala o postel a druhá se nepříjemně tlačila na matraci.

No tak to je vážně skvělý. Co si o mně pomyslí, až mě takhle najde, jak se tady držím rukama o zem? Pomyslela si Hermiona a celá tahle situace ji přišla velmi komická. Rozesmála se. Ruce se jí po chvíli začaly třást a ona se nadále nedokázala udržet, jak byla oslabená. Pomalu, za pomocí svých rukou, se spouštěla směrem k zemi. Zůstala ležet a nepřestávala se chichotat. Představovala si, jak zareaguje. Každou chvíli by tu měl být, tak mi aspoň pomůže zpět nahoru. Ležela a čekala. Neměla sílu se sama zvednout.

***

Severus dopíjel svou ranní kávu a přemýšlel nad událostmi včerejšího večera. Dotkl se jí a ještě ke všemu ji ránu pofoukal. Nepříjemně si poposedl a dal hlavu do dlaní. Vůbec se necítil dobře. Nepřehnal to? Co ho to vůbec napadlo. On, jakožto respektovaný učitel, se snížil k něčemu takovému. A je to jeho studentka. Za chvíli se stejně bude muset vydat do pokoje a čelit té lvici.

Podíval se na hodiny. Dále to odkládat nemohl. Vzal do ruky mast na její svědění, kterou jí slíbil, a naposledy se v odraze zrcadla, umístěného na skříni, zkontroloval. Upravený, dobře vypadající kabát, tentokrát bez pláště. Má před sebou náročný den, tak se rozhodl pro něco praktičtějšího.

Vyšel ze svého pokoje a ocitl se před jejími dveřmi. Tak, jako každý den. Slyšel dobře, že se smála? Chvíli tam tak stál. Smích utichl, uslyšel jen tiché bouchnutí o zem, a dále už nic. Párkrát zaklepal a otevřel dveře.

Postel prázdná, Hermiona před ní na zemi. Zastavilo se mu srdce, a už se mu v mysli odehrávaly ty nejhorší scénáře. Chtěl se k ní rozeběhnout a zkontrolovat její stav, když ho jedna věc zarazila. Ona se...smála? Sledoval ji a zůstal stát na místě jako opařený. Ta holka je vážně neuvěřitelná.

Když ho uviděla, začala se smát ještě více. ,,Budu potřebovat vaší pomoc, profesore. Už zase, já vím. Jsem hrozná,’’ napomenula se, ale nemyslela to vážně. Takhle ze země vypadal ještě vyšší. Natáhla ruce směrem k němu a čekala až jí pomůže.

Pozvedl své obočí a zkřížil ruce. Rozhodl se přistoupit na její hru. Viděl ji rád šťastnou. Záleželo mu na tom. Nevěděl, odkud se tyto pocity vzaly, ale neměnil by. Nechtěl být sám. Neměl samotu rád, nicméně za vlády Voldemorta si nemohl k sobě pustit nikoho moc blízko. Nedalo se říci, že by o něj ženy jevily obrovský zájem. Každopádně by to nedopadlo dobře. Nebyli by v bezpečí. Jenže teď už na ničem z toho nezáleží. Je tu Hermiona a on...