A ze dvou zbyla jedna. SS/HG

Kapitola čtvrtá

Čas neskutečně rychle plynul. Už to byl měsíc, co Voldemort opustil tento svět a týden, co se Hermiona nastěhovala k Severusovi. Za tu dobu stihla jen spát, číst si a jíst. On jí vařil lektvary a společně s Brumbálem zařizoval pomůcky, které bude potřebovat. Čaroděj by nevěřil, jak náročné bylo zažádat o protézu. Podat žádost, kontrola Hermiony z ministerstva, snad aby Brumbál nepotřeboval umělou nohu jen tak do zásoby, a zaslání léčitelského posudku o jejích zranění.

Měl z toho hlavu jako pátrací balón. Odložil finální vyjádření od hlavní zástupkyně z jednoho oddělení. Povedlo se. Spokojeně se opřel do křesla. Bylo pozdě večer, ještě musel opravit pár testů a zkontrolovat slečnu Grangerovou.

Testy mohou počkat, rozhodl se. Stačilo přejít přes dvě místnosti a ocitl se před jejími dveřmi. Lehce zaťukal a vešel.

,,Dobrý večer. Přinesl jsem vám pár lektvarů a zkontroluju, jak se hojí noha.’’
Jako obvykle za posledních sedm dní.

Hermiona nic neřekla, jen vypila lektvary a zírala do stropu. Snažila se nemyslet na nepříjemnou bolest citlivé kůže okolo kolene. Mohla se nadopovat větším množství lektvarů, to však nechtěla. Chtěla zůstat co nejvíce při smyslech.

Odmotával bílou látku obvazů, která zakrývala zjizvenou a zarudlou pokožku.

Troufala si říct, že on jediný byl ochotný ošetřovat něco tak odporného. Nenáviděla se. Ne, nenáviděla toho smrtijeda, který ji chtěl unést. Snažila se bránit. Držel ji pevně. Ona kopala a mlátila kolem sebe. V ruce měla hůlku se kterou mávla a mohutný sloup vedle nich vybouchl. Dál už si nic nepamatovala. A teď je tady. U profesora Snapea. Zpět v Bradavicích, kde to všechno začalo.

,,Mimochodem, zítra tu budou pan Potter a Weasley. Pochybuji, že se mi je podaří odmítnout další týden. I když se mi sebevíce nelíbí přítomnost těch dvou v mých komnatách, jsem ochoten je tu na nějakou dobu strpět.’’

,,Když tady nechcete mé přátele, proč tu chcete mě? Jsem z Nebelvíru. Vy nás nenávidíte. Přišel jste dokončit to, co váš kolega nedokončil?’’ vyřkla naštvaně a pokračovala v zírání do stropu.

,,Kolega?’’ opravdu zněl zmateně.

,,Smrtijed. Stále jste jedním z nich nebo se snad pletu?’’ osočila ho.

,,Tak a dost! Takhle se mnou nebudeš mluvit, je ti to jasný?’’
Ze vzteku ji začal tykat a naštvaně vstal od nedodělané práce.

Sledovala ho, jak míří ke dveřím. Uviděla obnaženou ránu pokrytou nějakou mastí. Uvědomila si jak hloupě se zachovala. Sakra ty seš fakt blbá, pomyslela si.

,,Prosím, vraťte se. Přehnala jsem to a...omlouvám se vám. Je toho na mě moc.’’ Stál čelem ke dveřím, ale nepohnul se. ,,Prosím, pane profesore. Potřebuju vaší pomoc,’’ přiznala tiše, unavená a slabá.

Pomalu se otočil a cítil jak mu na konečcích prstů pomalu zasychala mast. Dívali se na sebe. Ona provinile, on trochu naštvaně. Nicméně se rozhodl se vrátit. Nabral čerstvou mast a opatrně konečky prstů přejížděl po citlivé kůži.

Vnímala jeho prsty tisíckrát intenzivněji.
,,Budu schopná znovu chodit?’’

,,Ano, zapomněl jsem. Vaše protéza by měla dorazit brzy. A ne, nebude vypadat jako Moodyho,’’ uklidnil své vnitřní já a snažil se ulehčit situaci, ,,více se podobá té mudlovské.’’

,,Děkuji.’’

Opět nastalo ticho. Zavázal ji nohu a přikryl dekou. Byl hotov.

,,Vím, že trávit celou dobu v posteli není nic pro vás, ale budete to muset ještě nějakou dobu vydržet. Poté začneme s intenzivním cvičením a chůzí. Už teď vás varuji, že budu náročný. Žádná lítost. Jasný?’’

,,Ano pane,’’ přikývla.

,,Spěte.’’

,,Profesore? Proč zrovna já?’’

,,Jednou na to najdete odpověď.’’

Odešel.

***

AN: Hrůza, když chcete, aby ti dva byli spolu, ale zároveň nechcete, aby skončili po pár kapitolách v posteli. A to si pište, že já bych to nějak sesmolila. :DDD

PS: kapitola kratší, ale snad i tak potěšila