A ze dvou zbyla jedna. SS/HG

Kapitola devátá

,,Dej od ní ruce pryč!''

Severus pouze zaregistroval rychlý pohyb a následně ucítil, jak byl nemilosrdně odstrčen.

Sirius viděl rudě. Jak si vůbec ten slizoun mohl dovolit zneužívat situace a Hermionu osahávat?! Iracionální myšlení ho kompletně zaslepilo.

Jeho čin také zapříčinil tvrdý pád nevinné a zmatené Hermiony na zem.

Severus k ní bleskurychle přiskočil a usadil ji do blízkého křesla. Poklekl před Hermionu, která se mu zdála najednou velmi bledá. Tohle Blackovi nedaruje. Okamžitě vstal a nemilosrdně kráčel směrem k Siriusovi s namířenou hůlku proti jeho obličeji.

Remus, který byl také přítomen, jen nehybně stál opodál a mlčky sledoval celou událost. Nečekal, že uvidí Severus a Hermionu ve vzájemné, skoro až intimní, blízkosti.

,,Jak se opovažuješ ke mně přibližovat. A ještě ke všemu k Hermioně?! Okamžitě ji nech jít s námi! Nevidíš v jakém je stavu?'' postěžoval si Sirius hlasitým tónem a sám pozvedl svojí hůlku.

Nyní oba čarodějové stáli s hůlkami zarývající se každému do krku.

,,NECHTE TOHO!'' zařval Remus a oba kouzelníky odstrčil od sebe. ,,Nemůžete aspoň pro tentokrát zachovat klidnou hlavu a nezranit se nebo hůř? Už mám toho věčného boje dost. Copak jsme ztratili málo lidí?''

Jeho poslední věta už byla jen šepot, že ani Hermiona nebyla schopná ji slyšet. Sirius okamžitě schoval hůlku do rukávu kabátu a sklopil studem hlavu. Severus si jen odfrkl a otočil se k Hermioně, na které stále bylo znát její vyčerpání. Vykouzlil šálek s čajem a opatrně pomohl horkou tekutinu dostat do jejího těla. Drobná ruka, která se ocitla na té jeho byla až nebezpečně chladná. Očekávál, že se k celé situaci vyjádří, ovšem zůstala pouze v tichosti sedět.

Málem zapomněl na své "hosty". V přítomnosti Hermiony by si pravděpodobně nevzpomněl ani na samotného Pána Zla, kdyby stále žil. Sám nevěděl, kdy ho tak okouzlila.

,,Hermiona v nejlepším zájmu zůstane v mé blízkosti, dokud já neuznám za nutné. A můžu vás ujistit, že netráví celé dny zavřená u mě v komnatách. Pokud vím, je stále studentkou a svůj pokoj v Nebelvírské koleji je jí k dispozici,'' řekl nenuceně, aniž by se na ně podíval. Jeho pozornost stále směřovala k Hermioně. Chtěl s ní být sám, v její blízkosti. Navždy ji chránit.

Remus se Siriusem stále vstřebávali všechny informace. Ani jeden z Hermiony nespustili oči, pouze Remus si všiml její ruky svírající tu Severusovu. Kdyby to bylo naopak, byl si jistý, že minimalně jednoho z nich by on odsud odnášel na ošetřovnu.

A měl takový pocit, že Severus by to nebyl.

--

Po několikátém ujištění od samotné Hermiony, že je v pořádku a Severus se o ní stará dobře, odešli. Unaveně si povzdechla a s knihou v ruce, pro kterou si původně přišla, se vydala ke dveřím.

Každým krokem, kterým se blížila k východu ztrácela naději na to, že ji Severus osloví. Ocitne se v její blízkosti. Obejme.

Pootevřené dveře, znovu zaklapla svojí postavou. Tedy spíše Severusovo tělo tomu pomohlo. Nedokázala se otočit obličejem k němu, aniž by mezi sebou nevytvořila alespoň malý rozestup. Cítit jeho tělo na svém v ní vzbudil touhu, kterou se snažila potlačit. Jeho hruď měla v úrovni očí a ruce měl opřené o zeď v bezpečné vzdálenosti od jejích boků. Jednou nohou se jí vklínil mezi stehna.

Na sucho polkla a podívala se mu do očí. Její ruce se přemístily na jeho hruď, kde setrvaly a vytvořily mezi ní a Severusem malinkou mezeru. Nikdy si nevšimla, že by se barva jeho už tak tmavých očí, mohla stát ještě temnější.

,,Hermiono.'' To bylo vše co dokázal vyslovit. Její půvab a vytrvalost nevzdávat se, ho každým dnem okouzlila víc a víc. Musí se tomu bránit. Nesmí podlehnout a zkazit přátelství, které spolu vybudovali. A bylo to opravdu přátelství? Sám nevěděl.

Mezitím Hermiona sledovala jeho zamýšlený výraz a nevěděla, co si má v této situaci počít. Pohledem sjela na jeho rty a fakt, že před ní stojí její profesor, zatlačila dál hluboko do své mysli. V téhle situaci to bylo poslední co jí trápilo. Pomalu se začala přiblížovat ústy k jeho, když se od ní prudce odtáhl, jako kdyby z myšlenek procitl.

Pochopila. Nebyla tu žádaná.

Bleskurychle vyklouzla ze dveří a co nejrychleji zamířila ke svým komnatám.

--

Otočil se k tabuli na které byly úhledným písmem napsány instrukce k dnešní hodině. Zlaté Trio bylo zpět v lavicích. Snažil se svojí pozornost směřovat kamkoliv, jen ne k Hermioně. Těžký úkol i pro bývalého smrtijeda. Jediné co pomohlo, se bylo otočit zády. Aspoň na chvíli. Pokaždé periferně zahlédl její sice kratší, ale za to stejně bujné kadeře. Ano, měla své vlasy zpět. Rána se jí díky jeho práci a znalostem zahojila natolik, že se pomocí magie mohlo zajistit urychlení růstu.

Myšlenkou se vrátil ke dni, kdy ho navštívil Lupin s Blackem. Od té doby si chodila pouze pro lektvary a mastičky. Oznámila, že s nohou nemá žádné větší problémy a zmizela. Nebude trvat dlouho a už jeho pomoc nebude potřebovat. Cítil se, jako kdyby jeho srdce svírala železná dlaň. Snažil se zklidnit mysl a s opět kamennou tváří se otočil na studenty a pokračoval ve výkladu. Zbývají čtyři měsíce... poté už Hermiona nebude součástí jeho života a on se tak bude moci posunout dál.

--

,,Kluci, nechala jsem si v učebně sešit. Nečekejte na mě, doženu vás!''

Ron s Harrym se na ni otočili.

,,Budeš v pořádku? Víš, že tě neradi necháváme samotnou,'' ozval se Ron a zkoumavě si prohlížel Hermionu. Snad čekal na jedno jediné její malé popošlápnutí, aby ji mohl vzít rámě a pomoct jí.

,,Slibuju, že budu. Jenom si vezmu zpátky co mi chybí, a hned budu u vás.''

S její odpovědí se spokojili a odkráčeli si směrem k Velké Síni.

Nechtělo se jí vracet zpátky, jenže bez svých podrobných poznámek, které se snažila zachytit od výkladu mistra lektvarů, neměla šanci dostat z eseje tu nejlepší známku. To už za ty roky věděla.

Teď už jistějším krokem se vstříc vydala směrem ke zmijozelskému území. I když se chování většiny žáků z této koleje změnilo, stále se tu našli tací, kteří schvalovali nerovnoprávnost mezi kouzelníky a mudlovskými šmejdy. Možná měla nechat Rona, aby šel s ní. Hlasy ostatních studentů z předešlých hodin utichly, pouze pár se jich stále potulovalo po chodbách.

Připravovala si v hlavě svůj proslov, když se blížila k osudné místnosti. Doufala, že tam Severus...tedy profesor Snape nebude. Myšlenky poletující se v její mysli skoro zabránili tomu, aby zaslechla rychle se přibližující zvuky. Jako by někdo běžel. Přímo k ní. Otočila se za zvukem, ale to už pouze cítila tlak na stehnu, jak něco narazilo do protézy a donutilo jí to ztratit balanc. Snažila se rukou zachytit zdi, nicméně ta jí způsobila pouze odřenou dlaň. Tvrdě dopadla zátylkem na kamennou podlahu a stejná barva, jako měly Severusovy oči, obklopila její mysl.

--

AN: Já té Hermioně nedám ani chvíli klidu a odpočinku viďte?
Další kapitola snad bez takové prodlevy. Měla jsem pauzu z osobních důvodů. Děkuju všem, kteří zůstali trpěliví.