A ze dvou zbyla jedna. SS/HG

Kapitola desátá

Na chodbách v době vyučování mi tady to nikdo běhat nebude.

Unaveně se zvedl ze židle si to s dotyčným vyříkat, když uslyšel bouchnutí o zem.

Hlupáci.... V dnešní době neumí pořádně létat na koštěti, ani zvedat nohy.

Vydal se přesvědčit na vlastní oči. Měl toho akorát tak dost. Konečně mohl mít chvíli klidu, od všech těch tupých hlav. Od těch hnědých očí. A teď tohle.

Musím na ni přestat myslet.

Pohledem ze dveří zkontroloval levou část chodby, nikde nikdo. Napravo ležela Hermiona. Tak moment, co ta tu dělá?!

Okamžitě se k ní sehnul a pokusil se jí zespodu nadzvednout hlavu. Všiml si na svých prstech krev. Srdce se mu silně rozbušilo a před očima mu vyvstal obraz, kdy ji takhle na podlaze našel tenkrát. Vzal ji do náruče a rychle odnesl do svých komnat.

Jeho mysl zahalil strach o Hermionu, že si ani nevšiml postavy, která zpoza rohu celou tu scénu pozorovala.

--

Bylinky. Kouř. Knihy. Vůně, které ji jako první udeřily do nosu.

Hodinu lektvarů jsem přece už měla.

Otevřela oči a zasténala. Moc dobře to tu poznávala. Její bývalý pokoj, který ji zařídil Severus. Myslela, že se po jejím odchodu místnosti zbaví. Očividně se zmýlila. A proč to tu voní jako on? Proč by ale místnost nechával? Doufal, že se vrátí? Nesmysl, opět se stala jeho studentkou. Bylo by to nemístné.

Snažila se posadit. Tupá bolest na hlavě a uprostřed zad. To jediné cítila. Pomalu si začala vzpomínat, co se stalo. Začínala si myslet, že už nikdy nezažije jeden jediný normální den, kdy by se nic nepřihodilo.

Všimla si, že na straně postele se objevilo křeslo, které tu dříve nebylo. Vedle křesla její noha.

,,Vyděsila si mě," ozvalo se ze dveří. Mírně nadskočila, jak se lekla. Asi jako ty teď mě. Překvapeně zvedla pohled směrem k jejímu zachránci, který zůstal stát ve dveřích.

,,O-omlouvám se ti. Chtěla jsem si jenom vzít zpět moje poznámky, které jsem zapomněla u tebe v učebně. Někdo mi musel omylem podrazit nohy."

,,Ale no tak, Hermiono. Přece nejsi tak hloupá aby sis myslela, že to někdo udělal omylem. Nenechal by tě ležet na studené podlaze. Očividně tu někdo má s tebou problém," řekl temným hlasem, který ji donutil se ošít strachem. ,,Měla si štěstí, že jsem tě našel zrovna já." přisedl si k ní na kraj postele a vzal její ruku do své. Nemohl ji ztratit, ne když věděl že...

,,Bolí mě hlava," přerušila jeho myšlenky.

Sáhl pod svůj kabátec a vytáhl malou lahvičku s lektvarem proti bolesti. S děkovným úsměvem ji vypila. Vždy připraven, pousmála se a ucítila okamžitou úlevu.

,,Jak dlouho tu ležím?"

Pohlédl na hodiny. ,,Přibližně dvacet minut."

,,Musím jít. Ron a Harry na mě čekají," dořekla a odhrnula peřinu. Ležela tu jen v košily a kalhotkách. Hned jak si toho všimla, zakryla se peřinou zpět a její tváře začaly doslova hořet. ,,Um, můžeš mi prosím podat kalhoty?"

No, tak tohle vůbec neznělo divně.

Pustil její ruku, kterou stále svíral a podal ji zmíněný kus oblečení. Čekala, že se třeba otočí nebo opustí místnost, avšak ani jedno z toho se nestalo. Tak tu na sebe hleděli a Hermiona se velmi pomalu snažila usmát, zatímco kývla hlavou.

,,Jistě... Ehm... Nechám tě se obléknout."

,,Děkuji." čekala až opustí pokoj a začala se smát.

--

Otočil se, když uslyšel Hermionu vycházet ze svého pokoje.

,,Měla bych jít za klukama. Divím se, že ještě nebouchaj na všechny dveře." začínala být mírně nervózní. Severus na to nic neřekl, jen ji propaloval pohledem. Vypadalo to, že nad něčím přemýšlí. Velmi intenzivně. Povzdechla si a rozhodla se, že vyrazí ven.

V ten okamžik kdy procházela kolem Severuse, jeho ruka vystřelila a chytila ji za loket. ,,Tady, tvůj sešit."

Málem by zapomněla pro co původně šla. V mysli se plácla do čela.

,,Slib mi, že na sebe budeš dávat pozor." druhou rukou ji pohladil po tváři. Zavřela oči a opřela se o jeho dlaň. Věděla, že to co právě dělají je velmi špatné. ,,Udělal bych to sám, kdybych mohl."

,,Já vím," zašeptala, když se znovu ponořila do jeho tmavých očí, ,,opravdu už bych měla jít. A neboj, jsem v pořádku. Děkuju ti." vzdálila se od něj a věnovala mu zasněný úsměv. Z jeho starosti, se jí malém podlomila kolena.

Vidět ji odcházet bolelo.

--

V půli cesty viděla Harryho a Rona se o něčem dohadovat. Harry si jí všiml dříve a ihned k ní příběhl.

,,Všude jsme tě hledali!"

,,Měla jsem menší nehodu, ale Se-...Profesor Snape mě pomohl." měla chuť sama sebe nakopnout. Modlila se, aby její přeřeknutí nezaregistrovali. Ron byl díky bohu přecpaný jídlem a na Harrym nebylo nic poznat.

,,Jsi v pořádku? Co se stalo?" ozvalo se dvojhlasně.

,,Harry, Rone. Klid. Žiju, jak vidíte. Všechno vám vysvětlím později. Dnes večer, ano?"

,,Hlavně, že jsi v pořádku." o vteřinu později co ocitla ve společném objetí.

--

,,Dnešní večeře byla fakt luxus," žuchl sebou Ron na nejbližší pohovku. Co se také dalo čekat.

,,Jak jinak," zasmál se Harry a usedl vedle něho. Všiml si, že Hermiona byla celou dobu nezvykle potichu. Seděla naproti nim s knížkou v ruce, ale nezdálo se mu, že zrovna tato věc okupuje její mysl.

,,Hermi, děje se něco?“ přerušil ticho. ,,Chtěla si nám něco říct, o tom co se ti stalo?“

Zůstala nehnutě sedět, spodní ret drtila mezi zuby. Očividně rozrušená Hermiona po chvíli odložila knihu a nervózně se zavrtěla. Jí samotnou děsilo, že ji chce někdo na hradě ublížit.

,,Profesor Snape má pocit, že se někdo chce zbavit mé přítomnosti. Pravděpodobně navždy.“ zakončila šeptem. Celá ta situace na ní dolehla tak moc, že se pod její tíhou rozbrečela.

,,Ochráníme tě a najdeme toho, kdo ti ublížil.“ ozval se Ron a oba dva kluci už podruhé za ten den svírali kamarádku v objetí.

Jen aby vás Severus nepředběhl.

--

,,Ta šmejdka ani neví, co jí čeká.“

,,Nastane čas, hlavně trpělivost.“

Tiché hlasy se nesly potemnělou chodbou.

,,Co Snape? Očividně ji má pod dohledem. Těžko můžeme soupeřit s někým, jako je on. Jestli se dozví, že za tím stojíme my, zabije nás!“

,,To se nestane. Budeme rychlejší a zbavíme se my jeho. Navíc, on je ten kdo tohle všechno způsobil. To on zabil-“

,,Ticho! Asi si neuvědomuješ, proti komu stojíš. Už to není jen ta mudlovská potvora, po které tak jdeš. Nyní máme větší problém.“

Odmlčeli se, když uslyšeli kroky a každý se vydal vlastní cestou.